---01(Imperialis--Útěk)

23. září 2012 v 17:55 | Anti~ |  Imperialis---Kniha 01-(Útěk)
Jak mám ve zvyku.. opřed povídkama mám dlouhý výkec sví psychiky.. nemusíte to číst. Klidně přeskočte na povídku. Chtěla jsem sem tu povídku dát až zítra, ale vážně se mi dneska nechce psát Challenge. Jaksi se mi porouchal stroj jménem psychika. Možna jste si už stihli všimnout, že jsem psychicky děsně slabá. Skoro vůbec nebrečím, protože moje narušenost se projevuje jinak než u ostatních lidí (a polobohů, kiklopů, bohů, kentaurů a všeho možnýho). Selej minulej týden jsem byla v pr*eli z toho, že jsem ještě pořád nedostala nový díl Percyho/Bohů Olimpu. Těď jsem zase v koncích z toho, že jsem ho přečetla. Byl totiž nekutečně úžasný. Nechci mu nějak nadržovat, ale podle mého skromného názoru byl skoro/úplně na stejné úrovni jako moje milovaná čtyřka. Percy je dokonalej jako vždycky a v tomhle díle mi ani moc nevadí, že tam je málo známích postav. Hazel úplně miluju. Další Hádesačk.. teda Plutonačka *záchvat smíchu.. Římský jména jsou taaak ujetý* :D Franka jsem ze začátku chtěla hodně pomalu zabít (řekl hoooodně hnusnou urážku na Řecký bohy), ale nějak jsem si na něj zvikla.
No.. už nebudu buzerovat.. konečně na povídku... je to nudnost nad nudnosti. První díl je nejspíš ten nejhorší.. ale i tak budu ráda, dkyž ho přečtete celý.

Všechny mé problémy začali jednou, ne až tak úplně, nevinnou otázkou.
"Tati.. jaký je svět venku?" zeptala jsem se. Tehdy mi bylo teprve pět let. Seděli jsme u velkého stolu se spoustou talířů až po okraje naplněných jídlem. Když jsem tohle řekla, matka překvapeně upustila lžičku s pudinkem. Kolem bylo takové ticho, že jsem jasně slyšela, jak spadla na podlahu. Otec nevypadal nadšeně, že se ptám. Možná byl naštvaný, ale dařilo se mu to dobře skrývat. Já si toho nevšímala. Už nevím co mi tehdy odpověděli. Určitě nějakou vyhýbavou odpověď typu: "Tady je líp." nebo "Nijak zajímavě." Už nevím, jaká odpověď to přesně byla, protože od té doby jsem jim tu samou otázku pokládala až neskutečně často. Nikdy se mi, ale nedostalo uspokojivé odpovědi. Ať jsem se ptala jak často jsem chtěla, a že to bylo hodně často, tak mi nikdy pravdu neřekli. Jediné co o okolním světě vím je od soukromích učitelů. A ti mi toho taky moc neřekli. Jenom to co jim moji rodiče dovolili. Skoro polovinu svého krátkého života jsem se na tu samou věc ptala koho jsem mohla a z toho co jsem zjistila z těch krátkých vyhýbavých odpovědí a toho mála co jsem ze světa viděla, jsem si toho stejně moc nesestavila.

A teď, o jedenáct let později, toho mám tak akorát plný zuby. Když mi to nikdo nechce říct, tak jsem rozhodnutá si to zjistit sama. Všechno jsem si to naplánovala a už zbývá jenom jedna otázka, vyjde to?
Všechny mé plány se zakládají na jediné události, Slavnosti žní. Tuhle slavnost pořádají moji rodiče každý rok v našem Okrese. V podstatě ve stejnou dobu, jenom s rozdílem dnů, nebo týdnů, ji pořádají ve všech ostatních. Moji rodiče jsou, ale vážně nechutně bohatí, takže na tu naši jezdí prakticky všichni boháči, kteří můžou. Samozřejmě to nemá žádný jiný důvod, než aby se všichni opili a nacpali k prasknutí. Já osobně tu slavnost nenávidím. Z těch tlustých pracháčů mi je blbě, jenom se na ně podívám. Na to mi stačí můj otec, který se cpe, kdy to jde. Nepotřebuji tu dalších sto takových. Ale na tu nejhorší věc na tom jsem přišla, když jsem jednou jako obvykle utekla z oslav a jen tak se courala po Okresu. Bylo už pozdě v noci, ale já se nebála. Už jsem to tam dobře znala. Nevnímala jsem kam jdu a nakonec jsem skončila v nejchudší části Okresu. Ta, jako ve všech ostatních Okresích, byla až na hranicích. Hned v nejbližším okolí sedmi metrové kamené zdi, na jejímž vrcholku, v další půl metrové vrstvě ostnatého drátu, proudí elektřina. Právě Zeď -tak už se jí mezi všemi říká- je jedna z mnoha věcí, která mě přesvědčovala o tom, že okolní svět není až tak dokonalý, jak rodiče pořád vykládají. V okolí Zdi žijí nejchudší rodiny. Ti, kteří nejsou zapojení do zemědělství, průmyslu, ani nějak jinak nepracují pro Majitele. Těm nezbývá nic jiného než pracovat pro ostatní obyčejné obyvatele Okresů, nebo jak jim Majitelé říkají, Poddané. A z toho si většinou nějak úžasně nevydělají. Čím víc se blížíte k domu Majitele, tam jsou domy větší a lidé bohatší. I když oproti Majiteli jsou pořád stejně hrozně chudí.
A právě tady jsem během slavnosti chodila. Sledovala jsem jak jsou rádi, že během slavností z toho nadbytku jídla dostanou jeden nebo dva chleby do rodiny a většinou s nimi vydrží několik dalších dní. Právě z tohohle důvodu Žně tak strašně nenávidím. Majitelé se většinou tak přejedí, až je jim z toho blbě a Poddaní, jsou rádi, že neumřou hlady. Jestli jsem v té době měla ráda svojí rodinu, tak od té doby už jsem jimi byla vážně znechucená. Oni to všechno vidí, ale schválně se dívají vedle, aby to nemuseli řešit. Hlavně, že oni se mají dobře.
Zároveň má, ale ta událost jednu výhodu. Když se do našeho obřího sídla nahrnou desítky, ne-li stovky pracháčů, tak už naše ochranka bude mít tolik práce, že si mě ani nevšimne. Tedy, do teď to tak nefungovalo. Mohla jsem se klidně vytratit z oslav, klidně se procházet mezi normálními Okresáky, dávat jim jídlo, který jsem vzala na oslavách -bylo ho tam tolik, že pár chlebů, sýrů, ovoce a podobného si nikdo nevšiml- a nikdo mě nepostrádal. A právě na tom byl postavený můj plán. Počkám, než se všichni dost opijou a dostanou se do nálady a pak se tiše vytratím. Jako obvykle. To je ta jednodušší část. Pak zbývá dostat se přez Zeď. Ale okolo tohohle.. došla jsem k závěru, že plány NIKDY nevychází, takže to radši nechám na síle náhody.

Párty už je v plném proudu a já sedím v růžku místnosti a doufám, že mi pracháči dají pokoj. Psychiku mi dost stihlo zničit počáteční tradiční vítání, při kterém jsem si musela potřást nejmíň stovkou upocených rukou nejvýznamnějších a, samozřejmě, nejbohatších lidí, kteří přišli. Ale to stačilo jenom otci. Pak si mě vzala do parády mamka. Před začátkem plesu, když si většina boháčů dávala šlofíka v obřích pokojích našeho domu, mě odtáhla do svých rozlehlých komnat, kde se mnou, spolu s armádou sloužících, "dělala člověka". Měla jsem chuť jí říct, že vypadám určitě víc jako člověk než ona. Samozřejmě, že jsem to neudělala. Mamka je vážně.. zvláštní. Narozdíl od mého otce, který se stará hlavně o to, jak si co nejlíp užívat, jí až moc jde o to co si o ní myslí ostatní. A vzala to úplně za špatný konec. Jako každý Majitel se moc ráda pořádně nají, ale hned potom začne jančit, že přibrala, takže do sebe naláduje spoustu všemožných prášků, několik dní nejí vůbec, nebo v jednom kuse zvrací. Potom se znovu přejí a to samé znovu. Její život je jenom o tomhle jednom koloběhu. Samozřejmě, že jejímu zdraví to neprospívá. Každou chvíli je nemocná a za mého života, co si pamatuji nevytáhla paty z domu. Celou ji to zničilo. Dřív nejspíš byla krásná, ale teď je z ní troska. I když je jí jenom něco přez třicet, -nikdy mi neřekla svůj přesný věk. Prý: "Správná žena nikdy neříká kolik jí je."- ale vypadá minimálně na padesát. Dříve blond vlasy si jí úplně vypadali a teď nosí paruku. Šedé oči má zničené z tolika obarvovačů, které si do nich kapala, aby se jí obarvyli na modrou. Celkově její organizmus protestuje proti tomu krutému stylu výživy, pleť má až bílou z toho jak neustále sedí doma a natírá na sebe omlazující masti, na obličeji má pleť nepřirozeně hladkou, jak si nechává od našeho soukromého doktora neustále odstraňovat vrásky. To jí roky neubírá, přesně naopak. Kosti má slabé a ať se snaží jak chce, tak se automaticky hrbí. Ať s tím bojuje jak chce. Na to si taky vymyslela nefunkční řešení. Neustále nosí korzety, aby stála rovně a vypadala ještě hubenější. Nepostihlo ji to jenom fyzicky ale i psychicky. Neustále se zavírá v pokojích a bez důvodu brečí. Je háklivá prakticky na všechno. Stačí říct cokoli nepříjemného a hned brečí jako malé dítě. A taky se tak někdy dost i chová. Jako malá rozmazlená bohatá holčička. Upřímně je mi jí líto. Asi právě pro to se k ní chovám co nejlíp. Neodmlouvám, když mě chce česat a oblékat do obřích šatů s korzety ve kterých se většinou málem udusím. Mám pocit, že se o ni musím starat. Když to otec nedělá. To je další z mnoha důvodů, proč ho nesnáším. Ví, v jaké je mamka situaci a nic s tím nedělá, jako prakticky s ničím.
Mamka je jedna z mála lidí, kvůli kterému cítím výčitky svědomí z toho, že chci odejít. Obzvlášť, když si nejsem jistá, jestli se vůbec vrátím. Proto jsem byla obzvlášť milá, když mi málem trhala husté tmavě hnědé vlasy, jelikož se mi je pokoušela učesat. Když se jí to konečně podařilo, tak mi místo ní nějaká sloužící udělala na hlavě složitý drdol. Dokonce jsem ani necekla, když jsem se musela nacpat do obzvlášť úzkého korzetu. Měla jsem pocit, že se udusím. Ale pořád jsem nic neřekla. Brala jsem to jako poslední laskavost a zároveň omluvu, za to že jí opouštím. Zatímco jsem si tajně povolovala korzet, jelikož mi přišlo, že se asi vážně zhroutím z nedostatku vzduchu, prohlížela mamka místnost plnou šatů. Sloužící mi místo ní donesli černé punčochy a bílou košili, kterou jsem si oblékla přes korzet. Po chvíli se z šatny nadšeně vyřítila mamka s obřími rudými šaty. Ještě, že jsem dobrá herečka, protože hrát nadšení nad šaty, které jsou tak těžké, že s nimi sotva stojíte, pro mě nebylo nic jednoduchého. Ale nepopírám, že na boháčské poměry nebyli moc složité. Tyhle měli sice širokou rudou sukni, přes kterou byla ještě jedna tenčí -ta mě na nich štvala asi nejvíc-, která z nějakého důvodu zlatě zářila, stejně rudý vršek s nabíranými rukávy, ale viděla jsem i horší. Přišla jsem si jako šašek, ještě po tom, co na mě napatlali sloní dávku líčení a nad očima mi namalovali tlusté linky stejnou zlatou svítící barvou, jaké jsem měla sukni. Musela jsem se vážně držet, abych nic neřekla. Jediné čemu jsem se ještě ubránila bylo, aby mi nenakapali červenou svítící barvu do očí. Vážně jsem nechtěla oslepnout. I tohle mamku málem rozbrečelo.
Potom mě takhle příšerně vymóděnou vytáhla, aby mě představila "několika sympatickým mladým mužům", ale tak tomu říkala jenom ona, pro mě to pořád byli rozmazlení synáčkové pracháčů. Ale z lásky k ní jsem jim nic špatného neřekla.
Pak konečně začala oslava. Prakticky už od začátku jsem jenom seděla v rohu a snažila se přežít pohled na cpoucí se pracháče. A vydrželo mi to tak až do teď. I když jsem si nenechala nakapat do očí barvu, tak mě stejně hrozně pálí z toho, jak mi do nich svítí z sukně. Ty šaty mě začínají štvát čím dál víc. A moc mi to nezjednodušuje ano fakt, že podobné mají prakticky všichni v domě. Svítící šaty nejspíš zase přišli do módy. A s nimi samozřejmě i sluneční brýle. Začínám litovat, že jsem si je taky nevzala. Móda je mi sice úplně ukradená, ale s brýlemi by mě tolik neboleli oči. Ale pořád to není tak strašné, jako když byli v módě průsvitné obleky. To byla neskutečná pohroma. Ještě, že v té době mi byli teprve čtyři, jinak by mě do toho mamka určitě navlékla.
Vydržím tam sedět ještě asi půl hodiny, než usoudím, že všichni jsou už dost opilí a mě si nevšímají. Jako by nic odejdu z sálu, kde se oslava pořádá. Když mi přijde, že už jsem dost daleko, skopávám nepohodlné střevíčky s obřími podpatky, ve kterých se prakticky nedá chodit a ještě mě z nich neskutečně bolí nohy. Beru je do jedné ruky, do druhé popadnu lem sukně šatů, abych o ní nezakopávala a běžím do svého pokoje v nejvyšším poschodí domu. Beru schody po třech, ale snažím se našlapovat potichu, i když asi stejně dupu. Jako by mě ti ochlastové dole mohly slyšet, a i kdyby jo, tak by určitě byli moc líní, aby to kontrolovali. Po chvíli se vřítím do svého pokoje. Nebo bych spíš měla říct, do svých komnat. Vlastním pět místností vedle sebe. Jelikož nechci rozbrečet mamku, tak radši nic neříkám, ale stejně radši používám jenom jednu. Ta mi dokonale stačí.
Tam ze sebe strhám šaty, nestarám se o to, jestli je roztrhnu. Sundám si korzet a konečně se zhluboka nadechnu. Doběhnu k umyvadlu a smývám ze sebe líčení. Ten sajrajt nechce zmizet, ale nakonec ho vydrhnu kartáčkem na zuby. Kůži nad očima mám poškrábanou, jak jsem seškrabávala svítící barvu, ale stále mi slabě světélkuje. Přijde mi to moc nápadné, tak přes to nešikovně napatlám trochu make-upu. Nevypadá to moc přesvědčivě, ale uklidňuji se tím, že ve dvě ráno si toho nikdo nevšimne. Rozmotám si drdol a nechám dlouhé vlasy volně splývat okolo hlavy. Nerada je nosím rozpuštěné, ale Poddaní si většinou culíky nedělají, a já nechci vypadat moc nápadně. Pro jistotu si sebou beru gumičku. Do skříně vecpu šaty, aby si jich nikdo nevšiml, kdyby se přišel podívat na můj pokoj, a něco si z toho nevyvodil. Potom z ní vytáhnu co nejjednodušší oblečení, které najdu. Jinak řečeno hodně špinavou a obnošenou bílou košili, prakticky jedinou, která nesvětélkuje, nemění barvu ani nic podobného, nosím ji vždycky, když se mamka nedívá, nebyla by z ní moc nadšená, k ní staré dříve modré džíny, které jsou po dlouhém nošení špinavé a odbarvené. Noci bývají chladné, takže si natáhnu ještě vytahanou a obnošenou mikinu. Abych přidala na přesvědčivosti, tak si přes džíny natáhnu ještě potrhané obnošené pohorky. Vypadám jenom o trochu líp než Poddaní, kteří jenom většinou bývají špinavější, ale jinak oblečení nosí podobné. Mám, ale štěstí, že posledních pár dní pršelo, takže stačí, párkrát se vymáchat v blátě a budu v pohodě.
Do batohu, který je už tak skoro plný jídla, které jsem, když všichni po obědě vyspávali, ukradla v kuchyni, dávám ještě bundu, schopnou zvyšovat teplotu, tak aby udržovala člověka v ní oblečeného v dostatečné teplotě, zapalovač, lékárničku, dvě termosky s vodou a několik pytlíků vodního prášku, který při kontaktu s vodou pětkrát zvětšuje její objem. To byl jeden z vynálezů vědců pracujících pro Majitele. Pro Majitele samotné naprosto zbytečný, jelikož mají všeho nadbytek, a to by to nebyli boháči, kdyby se s tím podělili s Poddanými, kteří umírají na nedostatek pitné vody. Samozřejmě, že si to sobecky nechali pro sebe. I když já to stejně tajně pár Poddaným z našeho Okresu donesla, ale moc to nepomohlo. Vědci jich totiž vyrobili jenom málo, takže jsem toho moc nerozdala, aby si otec nevšiml, že mu jich pár chybý. Nakonec tam pro jistotu hodím ještě pytlík zlatých mincí, který jsem taky nenápadně vzala otci. Ve světě ve kterém žiju se platí jenom jimi. Jsou prakticky jedinou věcí za kterou si mohli Poddaní koupit od Majitelů jídlo. Většinou jich, ale moc nemají. Chvíli uvažovuji, jestli si nevezmu i nějakou pistoli, ale stejně vím, že kdybych venku někoho nebezpečného potkala, tak se stejně nejspíš neubráním. Navíc by bylo hodně těžké nějakou získat. Nakonec tam dávám jedinou kudlu, kterou jsem měla. Bylo dost těžký jí získat. Otec mi zbraně nikdy nedovoloval a tuhle jsem získala jenom díky tomu, že jsem jí koupila od jednoho hlídače. A stejně mě to stálo hodně, jelikož jsem mu platila i za to, že se vystavuje nebezpečí, že otec na to přijde.
Překontroluji si obsah batohu, přehodím si ho přes záda, naposledy se nadechuji povědomého vzduchu, který je komplet cítit voňavkou, kterou tu sloužící na mamčin rozkaz neustále rozprašují po celém domě, a otevřu okno. Za patnáct let mám své útěky totálně zmáknuté. Bez dovolení jsem z domu zdrhala už asi od svých šesti, a už tehdy mi došlo, že jít hlavním vchodem není zrovna ten nejlepší nápad. Za prvé protože před domem ve dne v noci hlídkují stráže, a za druhé protože je mnohem větší šance, že svým procházením po domě v otrhaném špinavém oblečení, bych určitě upoutala pozornost sloužících nebo, nedej bože, rodičů. Takže už při svém prvním útěku jsem si vymyslela únikovou cestu, kterou používám do teď. Náš dům už po těch generacích majitelů v něm žijicích skoro komplet zarostl rododendronem. Jelikož mám pokoj až v posledním -čtvrtém-patře, tak rododendron až k jeho oknu nedosahuje. Končí asi metr a půl pod ním. Když jsem to skoušela poprvé, tak jsem se musela několik dní odhodlávat, abych to zkusila. Každou noc jsem si sedla na parapet, klidně několik hodin tam seděla a přemýšlela, jestli mám, nebo nemám skusit na ten rododendron skočit. Když jsem to nakonec udělala, dopadla jsem asi o metr níž a při zachytávání jsem několik šlahounů přetrhla a ošklivě si při tom rozškrábala kůži na rukou. Rodičům jsem to vysvětlila tak, že jsem si zkoušela ostnaté šaty, což je víc než uspokojilo. Mamka z toho byla tak nadšená, že mě je nechala nosit několik dní za sebou. Několik měsíců jsem pak tu cestu nepoužila, protože jsem se bála, že se mi to znovu stane. Ale nakonec se mi to od té doby stalo jenom párkrát. A nikdy ne v takové míře, jako při prvním seskoku.
Ale teď už jsem dost vysoká, i když na svůj věk pořád nic moc, abych nemusela moc skákat. Jenom se držím parapetu a pomalu se spouštím dolů. Když pod nohami ucítím rododendron, pouštím jednu ruku a jemně se dotýkám stěny, aby se mi snadněji chytali šlahouny. Zhluboka vydechnu a pouštím i druhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 23. září 2012 v 18:35 | Reagovat

Příjde mi to tak strašně deprimující,což je asi dobře a nahání to pach tajemna *-* NO jsem zvědavá jak to bude pokračovat dál!:3

2 Hailey Hailey | Web | 25. září 2012 v 14:11 | Reagovat

Wow. Nic jiného ti na to neřeknu, jsem napjatá jak kšandy! Jen tak dál! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama