---02(Imperialis--Útěk)

30. září 2012 v 18:17 | Anti~ |  Imperialis---Kniha 01-(Útěk)
Tak jo. Máme tu další povídku. Mám děsnou chuť to sem dávat častěji, ale to bych si to rychle vyplítavala, takže zůstávám u jednoho dílu týdně. Snad se vám to bude líbyt.
Než začnu, tak bych na vás měla jednu prosbu. Moje nejlepší (aneb jedna z mála co se se mnou baví.. Je vážně skvělá) kámoška si založila blog, tak jestli by jste byli tak hodní a mrkli se jí na něj? Nedifvte se, že tam nic moc není, založila ho včera večer až dneska brrrzo ráno :D TADY plís. Jo a komentář by jí asi taky neuškodil :D

Chvíli je kolem mě jenom vzduch. Nohami jsem se nezapřela, protože by hrozilo, že spadnu pozadu a rozmáznu se o zem. Místo toho padám, dokud se levá ruka, ta kterou jsem položila na stěnu, nedotkne rododendronu. Okamžitě chytám šlahoun a na chvíli se můj pád zastaví. A pak se to zvorá. Síla gravitace je silnější než šlahoun a místo toho, abych zůstala vyset u stěny, tak se rododendron přetrhne a já padám dál. Udělám tu nejpitomější a zároveň nejchytřejší věc co jde. Zabořím nohy do stěny z rododendronu. Natahuji ruce před sebe, abych s nimi udělala to samé, ale gravitace je zase silnější než já. Okamžitě se začnu zaklánět. "Nenenenenenenenene!!" křičím na sebe v duchu. Gravitace mě nejspíš nenávidí. Několik setin sekundy balancuji na místě. Za tu dobu se stihnu v duchu říct desítky nadávek a nejmíň desetkrát se pomodlit k bohu a ještě se, taky v duchu, loučit se všema na kterých mi záleží, ikdyž tak zázračně moc jich zase není. Pak se nade mnou konečně gravitace, nebo Bůh nebo nevím kdo slituje a já se přestanu zaklánět a podaří se mi zachytit jeden šlahoun rododendronu. Držím ho tak pevně, jako by to byl můj život, což nejspíš momentálně je, nejrychleji jak to jde se přitáhnu zpět ke stěně a vystrašeně obouma rukama chytím co nejvíc šlahounů kolik zvládnu. Ještě že tak, protože ten po kterém jsem se vytáhla praskne. Málem objímám rododendrom a v duchu děkuju všem bohům co mě napadají. Mám to vážně pech. Za tu dobu co jsem to slézala jsem málem spadla jenom párkrát a musí se mi to stát zrovna teď. Myslela jsem, že takovýhle přiblblý náhody se stávají jenom v knížkách a filmech.

Na zem slézám mnohem pomaleji než obvykle. Zvažuji každý krok. Nejenom protože se bojím, také nechci, aby mě někdo uslyšel a přišel ven. Když jsem padala, tak mě někdo musel určitě slyšet, a měla jsem štěstí, že to nikdo nekontroloval. Podruhý by se stráže určitě přišli podívat co se děje.
Když dopadnu na zem, okamžitě se svalím. Ne vyčerpáním, ale prostě si potřebuji užít pocit, že mám pod nohami pevnou zem. Vím, že tím ztrácím drahocenný čas a zvyšuje se tím šance, že mě někdo uvidí, ale stejně několik minut sedím na nepřirozeně zeleném trávinku před budovou a zhluboka vydechuji. Postupně se mi přestanou strachy klepat ruce a zpomalí se mi tep.
Ještě chvíli nehybně sedím a pozoruju okolí, ale teď pro to mám smysluplný důvod. Nabírám, spíš psychické, síli a pozoruji pohyby Strážců Ostrahy před bránou domu. Tohle musím dělat prakticky vždycky, když zdrhám z domu. Každou noc totiž mění časy a místa hlídek. Asi, aby to případný vetřelec nemohl odpozorovat. Mínus pro mě. Naštěstí pro někoho malího jako já, kdo ještě šolhnul otci klíče od všech bran pozemku není nic nemožný.
Po pár minutách pochopím systém jejich hlídek kolem bran. Je jich sice hodně, ale ne dost, aby hlídali všech dvanáct bran na náš obří pozemek. Tolik bran máme prakticky jenom kvůli dodávkám potravin, jídla a kvůli služebnictvu. Otec a hosté používají jenom dvě hlavní. Koušu si nehet na palci prvé ruky soustředění, když se snažím vymyslet, kterou uniknout. Nejvíce jsou hlídané zadní vchody, jelikož se předpokládá, že vetřelec by přišel jimi. Takže zbývají jenom ty dva hlavní. Těkám pohledem od jednoho k druhému a snažím se rozhodnou, který je vhodnější. Ani jeden z nich nikdo přímo nehlídá. Projdou kolem nich jenom dva Strážci. A ti protože přecházý mezi dvěma velejšími, oboumi na opačných stranách v podstatě stejné vzdálenosti od vchodů. Ty slouží pro skupinu sloužících, která jezdí vlastním vozem za hosty. Podle Majitelů nemají sloužící právo jezdit hlavnímy vchody, takže od toho mají ty dva další. Před každým z nich trvale stojí jeden Strážce. Jelikož je možnost, že by někdo přelezl dvou metrovou zeď kolem pozemku, tak mezi těmi dvěma pořád procházý další dva Strážci, kteří se setkají někde mezi dvěma hlavními vchody.
A právě se objeví problém. Hlavní vchody od sebe nejsou ani sto metrů a mezi nimi je jenom travnatá plocha. Pokud poběžím přímo k hlavnímu vchodu, tak mě uvidí. A moc mi to nezjednodušuje fakt, že hlavní vchody jsou osvětlované. Na obou stranách každé brány stojí pouliční lampa. Jestli tam poběžím, tak budu dokonale na očích. Vždycky jsem nemívala takové problémy. Ale před dvěma měsíci znovu zazdili díru ve zdi, kterou jsem obvykle utíkala v mezerách mezi hlídkami. Od té doby musím vždycky takhle sedět a vymýšlet, jak utéct branami. Přelézání zdí nepřicházý v úvahu. To trvá moc dlouho a je ještě větší šance, že mě někdo uvidí, než u vchodů.
Z kapsy džín vytáhnu gumičku a udělám si culík, nápadnost nenápadnost. Vždycky mi to pomáhá v soustředění. Nakonec nezbývá nic jiného než moje nejmíň oblíbená možnost. Spolehnout se na štěstí. Tím já, ale nějak extra neoplivám, takže je to pořádný risk. Rozhlížím se po branách a uvažuju, kterou si vybrat. Nakonec vybírám levou. Je dál od své vedlejší branky a prostě mi nějak přijde lepší.
Plížím se pod okny domu, abych přešla na jeho levou stranu a nemusela přebíhat zahradu přímo před okny, každému na očích. Občas nad sebou slyším nějaký ten rozhovor a musím se zastavit, když někdo přejde k oknu. Chvíli čekám, než zase odejde, nebo alespoň znovu začnou mluvit a jdu dál. Tímhle tempem dorazím na druhý okraj domu ani ne za deset minut. Už jsem to zvládla i rychleji, ale tentokrát jsem extrémně opatrná. Vážně nechci, aby mě někdo přistihl, jak se tu plížím vyzbrojená nožem a zásobou vody na několik týdnů. To by i ožralejm pitomcům jako Majitelé přišlo divný.
Když konečně dojdu na konec, znovu se zastavím a odhodlávám se. Pak se sprintem rozeběhnu napříč pozemkem. Nejhorších prvních sto metrů se nedá jinak než prospintovat v plný rychlosti a doufat, že vás nikdo neuvidí. Na posledních pěti metrech je obří louže, kterou zahradník ještě nestihl proměnit v bezchybně zelený trávník. Úmyslně na ní uklouznu a poslední asi tři metry jedu na zádech po zemi. Tak a nedostatek jménem přehnaná čistota oproti Poddaným vyřešen. Mikinu i kalhoty mám sice zezadu promočené, ale letní večery jsou teplé, takže mi to nevadí, jelikož mi stejně za chvíli uschnou. Když stojím ve stínu stromů otcova sadu jeho oblíbených broskvý, namočím si do louže ještě ruce a špínou si zamatlám obličej a všechno co se nestihlo ušpinit při mém sklouznutí za běhu.
Otcův sad zabírá minimálně dalších sto metrů zahrady. Je plný broskvoní všemožných odrůd. Mnoho jich vědci vyšlechtili jenom protože jim za to zaplatil on. Když jím procházím, zastavím se ještě někde uprostřed sadu a utrhnu tam z jednoho stromu pár na cestu. Brát je můžu jenom v noci, a když to otec nevidí, protože jinak by mě asi přerazil. Jeho broskve jí jenom on a nikdo jiný nesmí. Ty, které trhám jsou jeho největší pýcha, jinak řečeno, ty u kterých by byl nejvíc naštvaný, kdyby zjistil, že jsem je vzala. Ale nedělám to jenom pro pomstu, ikdyž pro tu taky, hlavně spíš protože tyhle jsou vážně speciální. Mají neskutečnou energetickou hodnotu a obsahují nejvíc všemožných vitamínů, než jakékoli jiné ovoce. Je to pěkná chemikovská směska. Nevím jak to udělali, že se to ještě dá jíst a jsou v tom obsaženy skoro všechny vitamíny, co znám. Taky vypadají dost uměle. Jsou alespoň dvakrát menší než normální broskve a jsou celé zelené, někdy až modré. Jméno jim dal otec, Broskve Výživné. Ale pro mě to stejně vždycky budou Superbroskve.
Natrhám jich nejvíc, kolik se mi do batohu ještě vejde a pokračuju dál. Tady nejsem tolik opatrná a na druhý konec sadu se dostanu mnohem dřív než, když jsem se plížila pod domem. Neběžím, ale rozhodně se neplížím. Od konce sadu je to už asi jenom padesát metrů k levé bráně. Nezdívá mi nic jiného, než přejít co nejblíž k bráně, ale stále zůstat ve stínu stromů, a čekat na nejlepší šanci, kdy plnou rychlostí vyrazit. Z kapsy vytáhnu klíče a přichystám si ten od levé hlavní brány. Pak už jenom stojím vedle stromu a čekám na svojí šanci.
Ta se mi naskytne už po pár minutách. Jeden Strážce zrovna odchází a už je skoro u vedlejší brány a ten druhý byl rychlejší a něco říká hlídači u druhé vedlejší brány. Na nic nečekám, taková šance se mi už nemusí naskytnout, okamžitě vystartuju k bráně. První polovina jde v pohodě, už si říkám, že to zvládnu bez problémů, když si najednou koutkem oka zachytím, že ten pomalejší Strážce už došel k bráně a chce se otočit. Jsem mu přímo na očích, jestli tam nedoběhnu v čas, tak rovnou můžu začít psát závěti, protože otec mě zabije. O ničem nepřemýšlím, prostě běžím, ale přitom se pořád dívám tím směrem, připravená spadnout na zem ve chvíli, kdy se otočí a třeba se k tý bráně doplazit. Ale on se neotočí. Strážce u brány mu najednou něco řekne a on místo toho, aby se otočil a všiml si mě, tak se zastaví a dá se s ním do rozhovoru. Ale dívá se na mě někdo jiný. Právě ten Strážce u brány. Na chvíli se naše pohledy protnou a já i na to dálku cítím, jak se na mě spiklenecky usmál. Udělal to schválně. Schválně ho zaměstnal, aby si mě nevšiml. Takže nakonec nejsou všichni šmejdi, napadá mě. Nejsem schopná nic udělat, jenom na něj valit oči. O necelou vteřinu později dobíhám k bráně. Líp řečeno, málem do ní narazím. Jsem tak dezorientovaná, že zapomínám brzdit. Klíče mi spadnou na zem, rychle je sbírám a chvíli mi trvá než najdu ten správný. Nemůžu se klíčem trefit do zámku. Tíží mě čas a já dělám takové kraviny. V duchu si za to pořádně sprostě nadávám. Když se mi konečně podaří odemknout, rychle klíč zase vytahuji a co nejrychleji od sebe odtahuju dvě posuvné strany brány. Ta se samozřejmě umí otevřít i tím, že se zmáčkne tlačítko na ovladači, ale to nadělá moc hluku a ovladač máme jenom jeden, takže otci by přišlo divné, že zmizel.
Když konečně otevřu těžkou bránu dost, abych se do té škvíry vešla, protáhnu s ven, hned jí za sebou zase zavírám a zamykám. Mám hroznou chuť zase se svalit na zem, ale to tady vážně nemůžu. Místo toho znovu strčím klíče do kapsy a snažím se co nejrychleji vymyslet, co teď. Přetáhnu si kapuci mikiny přez hlavy, aby mě někdo nepoznal a radši odběhnu od brány, kdyby mě někdo náhodou pozoroval. Opřu se o jeden z nejbližších domů, zírám do země a přemýšlím.
Celý Okres je úplně jiný než dům Majitele. V první řadě tu vůbec neroste tráva. Tedy alepsoň ne v okolí domů. Ta roste jenom v místech, která nejsou tolik obydlená. V okolí domu Majitele z pravidla vznikají menší města. Lidé tam žijící většinou pracují přímo u Majitele, nebo v průmyslu. Zemědělci bydlívají většinou spíš v okolí svých polí. Trávu v okolý města většinou spásla zvěř, nebo ji přejezdili auta a jiná vozidla. A teď, když do našeho domu jezdí těch aut desítky, tak není vidět žádná.
Další hodně důležitou odlišností je to, že domy se rozpadají a zahrady tu nejsou vůbec. Lidé, kteří tu žijí určitě nejsou tlustí a šíleně oblékaní jako Majitelé. Ti jsou rádi, když mají jedno dvě malá jídla denně. Většina z nich je jenom kost a kůže. Oblečení nemají šílené a extravagantní, stačí jim, že nějaké mají. Při pohledu na ně mi je vždycky hrozně smutně. Otce za to nenávidím ještě víc. Sám má víc než dost a nehodlá se rozdělit. Je jak rozmazlené malé dítě, které se nechce podělit o oblíbenou hračku.
Zvednu hlavu k nebi. Můžou být už tak tři hodiny ráno. Mám ještě přibližně tři hodiny, než začne svítat. Pak už se můžu rovnou vrátit. Za dne bránou určitě neprojdu. Za tmy je ještě možná ještě zmatu a nepoznají mě, ale za světla už určitě jo. Už nemůžu strácet čas.
Odlepím se od stěny a rychlou chůzí mířím k nejbližšímu východu z našeho Okresu. Východů je dvanáct, stejně jako vchodů do našeho domu. Od města jsou různě daleko. Některé až několik desítek kilometrů. Ale, desítka kilometrů za tři hodiny neuběhnu, ani kdybych se sebevíc snažila. Mám, ale to štěstí, že nejbližší je odsud necelé čtyři kilometry.
Nejradši bych prostě běžela. Ale dokud jsem ve městě, tak nemůžu. Tohle plánuju už několik let, nezvorám to jenom kvůli své nedočkavosti.
Ulice jsou většinou prázdné. Lidé teď už sedí doma a oslavují Svátek Žní. Jenom občas vydím, jak se v nějaké zadní uličce krčí osamělá postava. Vím, že zýtra tu ten člověk už nebude. V hlavních městech Okresů žebráky a staré lidi, kteří nemají kde bydlet nechtějí. Navýc platí zákaz vycházení pro Poddané. Když někoho Ostraha přistihne venku po půlnoci, tak už ho nikdy nikdo neuvidí. Můžu si jenom domýšlet, co se s nimi děje.
Trvá mi skoro hodinu, než se dostanu na okraj města. Zdržela jsem se, jelikož na hlavní a nejrychlejší ulici jsem uviděla hlídkovat Ostrahu. Jelikož jsem věděla, že by to se mnou moc dobře neskončilo, kdyby mě vyděli, tak jsem musela kličkovat vedlejšími uličkami. To trvalo mnohem delší dobu, ale bylo to mnohem bezpečnější.
K východu ke kterému mířím vede štěrkové cesta po které sem jezdí návštěvy a dodávky potravin. Městem jsem urazila směrem k východu jenom asi kilometr. Nemám odvahu běžet další tři kilometry po silnici. Místo toho seběhnu do škarpy vedle silnice a chvíli jdu, dokud nedojdu k názoru, že už jsem dost od města, abych mohla běžet. Nervózně se rozhlédnu. Nikde v okolí nejsou žádní Strážci ani nikdo jiný a konečně se dávám do běhu.
Ikdyž jsem chodila běhat, kdy to šlo, abych se udržovala ve formě a neskončila jako další tlustej Majitel, tak každou chvíli zakopávám. Cesta je plná kamenů a jiných nerovností a já začínám litovat, že jsem si nevzala lepší boty a baterku. Nevidím, kam šlapu a řídím se prakticky jenom podle hmatu. Nakonec dojdu k názoru, že bezpečnější bude dokonce i běh po silnici, tam alespoň není taková šance, že sebou fláknu na kámen a přivodím si otřes mozku. Celí zbytek cesty tedy dobíhám po štěrkové cestě.
Zastavím se až na dohled od východu. Stojím v malém ostrůvku stromů. Hned vedle brány stojí malá budka, strážnice. Na tu dálku to nevidím, ale podle všeho tam sedí hned několik Strážců. Šance, že se kolem nic proplížím se blíží nule. A ikdyby jo, tak netuším, jak se dostanu ven. Mám klíče jenom od dveří a bran domu Majitele. Ale zkusit to musím. Vrátit se nemůžu, určitě bych to nestihla v čas a mé nepřítomnosti si musí každou chvíli někdo všimnout. Pokud mi na to přijdou, tak určitě zlepší zabezpečení a z domu jen tak nezmizím. Teď nebo nikdy. Za chvíli bude svítat.
Z batohu vytáhnu jednu termosku a jenom si trochu navlhčím rty. Nechci zbytečně plýtvat vodou. Pomalu se plížím co nejblíže k bráně, jak to jde, abych se neocitla ve volném prostoru. Hned po malém lesíku následuje pás vysoké trávy, který se táhne až k bráně. Nenapadne mě nic blbějšího, než si do ní prostě lehnout a plazit se. Bez povšimnutí se proplazím před strážnicí. Zbývá mi už jenom pár metrů a budu u brány. Už si začínám říkat, že by to mohlo vyjít. Ale štěstím jsem nikdy moc neoplývala. Najednou totiž ze zadu na krku ucítím něco ledově studeného a, podle mého odhadu, kovového. Nejsem si jistá o co jde. Ztuhnu na místě. Nad sebou slyším hrubý mužský hlas:
"Tak ty jsi skoušela utéct, co??"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 4. listopadu 2012 v 19:37 | Reagovat

Díky mooooooooc XD XD XD XD

2 Trey Trey | 27. srpna 2014 v 12:57 | Reagovat

Je to úžasný určitě bys měla pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama