The Last Demigod~01~ Škola člověka zabíjí, doslova.

8. září 2012 v 23:05 | Anti~ |  The Last Demigod
Tak jo.. ze seznamováku jsem se vrátila už před několika hodinama, ale vážně se mi na netík nechtělo. Ale.. jelikož si prolog přečetlo šest lidí, což je pro mě skoro rekord, tak jsem se rozhodla vás nenapínat. Podle mého skromného názoru jhe, ale ta první kapitola vážně ubohá.. Někdo (myslím, že Mistletin) říkal, že píšu podobně jako Riordan.. to naprosto popírám.. Hlavně protože mu nesahám ani po kotníky. Rirdanová specialita je akce a jeho knížky jsou neskutečně chytlavý a zábovný. Moje specialita je odbočování od tématu a zbytečný kecání o kravinách a moje povídky/knížky vás unuděj k smrti! No.. ale snad to přežijete.. na mě je to celkem dlouhý.
Jo.. ještě poslední připomínka. Týhle kapitoly se to ještě netýká, ale druhý už jo.. Jsem lempl.. a pořádnej. A jakožto správnej lempl jsem byla líná vymejšlet tu neskutečnou partu postav, co tam musí být (no jo.. přiznávám.. polobohů tam málo zase nebude.. co já vím), proto jsem se ptala lidí o kterých vím, že o Percym něco vědi.. na chatu i na PJ rpg (kdo by byl tak hodnej a přidal se, toho budu milovat-- tady) jestli by mi nepučili sví postavi do povídky (v případě RPQ) nebo nějaký nevymysleli (v případě chatu). Všichni byli děsně ochotní a za to vážně díki. Zatím tam nikdo z nich není, ale v druhý mám dvě a možná i víc, ale ještě to nemám dopsaný. No.. tak sem se chtěla zeptat, jestli tam někoho z těch co to tu čtete nemůžu dát.. pokud by jste chtěli, tak mi ke komentáři (jestli mi někdo napíše jenom tohle a ne hodnocení mího hrůzydíla, tak si ho podám) jméno tý sví postavy (pokud možno anglický), božskýho rodiče (kdomě velký trojky.. Dia, Poseidoná a Háda) a přibližně nějak vzhled a pokud možno i povahu. Nikoho do ničeho nenutím.. klidně se i donutím a vymyslím to :D
Tak.. na povídku.. prosím o co nejdelší komentáře a ne jenom dobrý.. děkuju moc.. jo.. a pardon za pryvopis.. nejdřív jsem to chtěla opravit, ale je to dost dlouhý a měla bych to fakt na dlouho :D
Můj příběh, nebo alespoň to co stojí za zmínku, začíná dvacet tři let po Odhalení (jinak řečeto po tom, kdy Riordan napráskal pravdu v TV). Ne.. nejsem stará babka. V té době mi bylo šestnáct. Když to tak říkám, tak je asi jasný, že jsem se narodila až do Tiché války, jak se tomu začalo říkat. Pokud jde o to, jak je možný, že tohle všechno vím, tak odpověd je jednoduchá. Ve škole jsou vážně důslední. Poustěli nám i nahrávku s odhalením. Přiznávám se lidi, bývala jsem jako vy a všechno jsem jim to žrala. Vážně jsem si myslela, že to je všechno pravda.

Jsem sirotek, teda.. myslela jsem si, že jsem. Patnáct let svého života jsem žila v malém sirotčinci na Long Islandu. Jo.. asi bych měla říct ještě jednu důležitou věc. Tábor polokrevných na Long Islandu nebyl, ikdyž měl. Riordan si většinu míst vymyslel. Nakonec to nebyl takovej hajzl. Chtěl ochránit polobohy od turistů, tak do knížek psal falešný adresy.
U Diový prdele (bum.. teď asi chcípnu).. už jsem se zase zakecala.. v tom jsem dobrá. Tak.. mího osudnýho dne to všechno začalo, jako vždycky. Měla jsem dokonale krásnej sen. Už ani nevím o čem. Každopádně mi ho přerušilo drnčení budíku. Jo.. já vím, takhle začíná většina blbejch knížek a filmů. Přežijte to. Tohle je můj život.
Tak jsem se lekla, že jsem málem spadla z postele. Z palandy! No.. naštěstí jsem se tam nějak udržela. Zanadávala jsem na všechny bohy co znám (ty mě musej milovat) a seskočila dolů. Naštěstí na nohy. Se spoustou zívání jsem se doplahočila k budíku, který stál na stole až na druhé straně velkého společného pokoje pro dívky nad deset let. Trvalo mi nepřiměřeně dlouho, než jsem si všimla, že tam žádná další živá bytost není (pokud nepočítám rodinku krys, bydlící pod podlahou). To, že na budíků místo 6:00 (což tam je normálně) bylo 7:00 mi to jenom potvrdilo. Já jsem zaspala. No tak dobře.. ne, že by mě to překvapilo. Je to z většiny moje vinna. To já si četla až do tří do rána. To já debil musím dobrovolně spát až úplně v rohu na konci místnosti. To já se vždycky zachumlám do peřiny, jak do druhý kůže, že pomalu nesliším ani vrzání postelí s nejbližším okolí. Ale pořád je to vinna všech ostatních, protože se mě nikdo z nich nikdy neobtěžoval vzbudit. Bydlím tu s nima patnáct let a oni si pořád nezvykli na můj tvrdej spánek. Ikdyž to zase vede k mí vinně. Já si totiž nikdy nestěžovala. Myslíte si, že jsem blbá? Nemůžu s váma nesouhlasit.
Každopádně mě to moc nepřekvapilo. Nastal čas nasadit své úchvatné drtivě rychlé tempo. Honem jsem na sebe hodila první oblečení co jsem našla, popadla batoh a pádila do školy. mezitím jsem si, ale ještě udělala odbočku. Sotva jsem seběhla točitý schody z druhýho patra, kde jsou ložnice holek,(ložnice kluků jsou v třetím patře a dospělí spí v prvním) hned jsem vběhla do jídelny. Snídaně už dávno podávat přestali. Naštěstí na mě, ale byli zviklí. Trochu jsem se uklidnila a zaklepala na dveře do kuchyně. Po chvíli na mě vykoukla boubelatá veselá tvář hlavní kuchařky. Čelo měla špinavé od mouky, ale já k tomu nic nedodávala. Na tom nic překvapivého nebylo.
"Ááá.. kdopak to jde zase pozdě." na oko mě pokárala. Ale vážně jen na oko. Tohle bylo něco jako náš společný vtip. Já sem skoro každý den přijdu ve stejný čas, hodně daleko za ostatními a ona mi tohle řekne.
Jenom jsem se na ni usmála. Kuchařka odběhla a po chvíli se vrátila s balíčkem jídla pro mě.
"Hey! Sam! Tom má dneska volno! Celkem by se nám hodila tvoje velice ochotně pomoc!" zakřičela na mě od někud z kuchyně Anne-Mary. Co já vím, tak jí mohlo být tak dvacet. Taky byla sirotek. Dřív tu žila s námi, ale po osmnáctinách začala pracovat v kuchyni. Asi se jí nechtělo odjíždět. Ona byla asi ta jediná o které bych mohla říct, že je to moje kamarádka, nebo něco v tom stylu. No.. vlastně celé obsazenstvo kuchyně bylo něco jako moje rodina.
"Jo-o!" houkla jsem na ní, poděkovala kuchařce a rychle utíkala do školy. Seběhla jsem z obřího kopce na kterém sirotčinec stál. Okolo nic nebylo. Jenom JAHODOVÁ FARMA! Oh jistě. Všem nám to něco připomíná. Místo, kde jsem strávila celý svý dětství stojí na stejným místě, kde by podle Riordana měl být tábor polokrevných. Od lidí v kuchyni jsem slyšela, že v době Odhalení to tu komplet prohledali. Nejspíš si mysleli, že tábor byla třeba jenom nějaká metafora. Že třeba polobozi žijí v tom sirotčinci. Prováděli tady všechny testy na zjištění polobohů, co v té době znali. Našli tu sice pár dislektiků, ale poloboha žádnýho. Asi o rok později se pak zase vrátili, aby vyskoušeli další spůsoby vyhledávání. Prý si přitáhli nějaký speciálně vycvičený psy, aby si očichali sirotky. Pořád nic. Pak už se znova nevrátili.
Narozdíl od knihy, ve skutečnosti to tady není až tak bohem zapomenutý. Nikdo tu sice nebydlí, ale občas tu jezdí auta a máme tu i autobus. Ten tu sice jezdí jenom třikrát denně, ale alespoň něco. Já ho bohužel většinou prošvihnu, takže mi nezbívá nic jiného, než do školy těch pět kilometrů běžet.
Nikdy jsem nebyla moc sportovně nadaná, ale když skoro každý den musíte běhat do školy, tak sportujete, ať s vám chce, nebo ne. Oběhla jsem sady jahod a napojila se na hlavní silnici. tam do mě udeřil tlak větru. Byl říjen a zima se pomalu blížila. Ikdyž mě to vůbec nevadilo. Já podzim miluju. Přehodila jsem si přez hlavu kapucu. Pomalu jsem přeběhla silnici a napojila se na lesní cestu. Nesnáším hlavní cesty. Je tam moc lidí. Možná bych se měla bát. No já nevým, mrňavá patnáctiletka v sedm ráno v lese v Long Islandu. A ještě k tomu přičíst to, že na světě se to údajně hemží příšerama z řeckejch bájí. Ale já jsem vážně divná. Vždycky jsem byla divná. Jen jednou z mála těch podivností je to, že se nebojím. Jako jo bojím. Třeba, kdybych potkala medvěda, tak utíkám jak o život (vlastně doslova o život), ale třeba se nebojím věcí, který se většina lidí bojí, ikdyž není proč. Nebojím se tmy, ani lesa. Beru to tak nějak.. logicky. Proč bych se bála tmy? Neubližuje mi.

Trvalo mi skoro hodinu, než jsem doběhla do školy. Obvykle jsem rychlejší, ale den před tím pršelo a cesty byli rozblácené. Skoro jsem litovala, že jsem neběžela po silnici. Skoro. Své staré několikrát zašívané kroksky jsem měla skrz na skrz promoklé. Až na ponožky.
Sotva jsem doběhla do třídy, už jsem uslyšela zazvonění. Jen tak tak. Sedla jsem si do první volný lavice, kterou jsem uviděla a čekala jsem na učitelku. Trvalo jí to neskutečně dlouho. Nejspíš zapoměla, že učí. Po pěti minutách čekání jsem si vytáhla knížku a začetla se. Jsem, slabě řečeno, osamělá. Ve většině knížek a filmů pro teens je hlavní hrdina/hrdinka outsider. Nikdo z nich, ale není doopravdový. Většina má nějakýho toho kámoše. Alespoň jednoho. Já nemám nikoho. Outsider číslo jedna. Ale jo.. můžu si za to převážně sama. Pomatujete, jak jsem vám říkala o fobiích? Nebylo to tak dávno.. budou to asi jenom dva odstavce zpátky. Bojím se lidí. Ne.. nemyslím to, jako živočišnýho druhu. Spíš se bojím společnosti ostatních. Nemá to žádný určitý důvod. Tak nějak se bojím jejich odpovědí na otázky co jim položím. Nebo toho co si o mě budou myslet. Sama nevým.. Možná jsem tak trochu kecala, když jsem mluvila o tom, že všechno beru logicky. Tohle moc logický není.
Už byla půlka hodiny pryč, když se konečně otevřeli dveře a vešla učitelka. Většina třídy byla tak zabraná do kecání, že jim chvíli trvalo, než si všimli, že už je tu.
"Dobré ráno děti. Tuto hodinu, jak jste si všimli, vynecháme. Přišli nás navštívit specitální hosté." spustila učitelka medovým hlasem. Vždycky na nás mluvyla, jako by nám bylo deset. Za ní do místnosti vešli dva muži. Jeden z nich držel na vodítku divoce vyhlížejícího vlčáka. Už od pohledu se mi na nich něco nezdálo. Promluvil první z nich. Byl to malí hubený mužíček, skoro stejně malí jako já. Měl krátké černé vlasy. Naopak ten druhý vypadal jako voják. Měřil tak dva metry. Hlavu měl vyholenou. Oba byli oblečení v černých oblecích a ani jeden z nich nevipadal moc přívětivě. Promluvil ten první.
"Zdravým. Jsem agent Parker ze státní bezpečnosti a tohle je můj kolega Daniels. Přišli jsme sem na standartní prohlídku přítomnosti Odlišných." Z nějakého důvodu mě tahle správa vyděsila. Jako Odlišní byli mínění polobohové, tak se jim říkalo na veřejnosti. Asi se těm nahoře nelíbylo stavět své nepřátele nad lidi. Snažila jsem se dýchat klidně a neupoutávat na sebe pozornost, ikdyž to mi moc práce nedalo. Vždycky jsem v tom byla dobrá.
"Zmiz.."
Cukla jsem sebou, jen jsem to uslyšela. Ohlédla jsem se po celé místnosti, ale nikdo ani nedutal. Mezitím po místnosti procházel agent Daniels ze psem a u každého žáka se na chvíli zastavil.
"Na co čekáš! Vypadni od tamtuď.."
Znovu. A ještě naléhavěji. Už jsem měla vážně chuť udělat co mi ten hlas říká, ale já měla jeden svůj zvyk. Neunáhlovat se a neupoutávat na sebe pozornost. Vážně jsem nechtěla být ten, kdo přeruší ten náhlý klid ve třídě. Daniels už byl na začátku mé řady. Začala jsem nervózně mnout náhrdelník s malím zdobeným kovovým křížkem, jedinou věc, která mi po rodičích zůstala, ikdyž jsem nevěděla, o koho jde. Byl už to takový můj zvyk.
"Copak to nevidíš?"
Tehdy jsem si všimla. Ti muži ze psem mi divní jenom nepřipadali. Vždyť jenom Parker byl člověk. Rychle jsem zamrkala, jestli ten obraz nezmizí. Bohužel. Ten pes se najednou zvětšil. A sakra hodně. Musel mít snad dva a půl metru a byl celý ze železa. Druhý muž nevipadal o moc líp. Byl ještě větší než pes a oblek na něm praskal ve švech. Tělo měl poseté ránami všeho druhu. Nejvýc jsem však musela sledovat jeho oko. Měl jenom jedno. Z toho co jsem vydedukovala ze čtení Percyho Jacksona mi bylo úplně jasné o koho jde. Kiklop a pekelný pes. To byl pořádnej problém.
Stoupla jsem si tak rychle až moje židle spadla na zem a ruka mi vystřelila do vzduchu, jako korunované královně šprtů.
"Promiňte paní učitelko! Musím.. na záchod!" vyjekla jsem přez celou třídu. No super. Moje zóna neviditelnosti byla zničena. Všichni ve třídě se na mě otočili. Kiklopovo jediné oko se na mě upíralo a mě až pozdě napadlo, že bych se mu do něj neměla dívat. Vždyť bylo skoro tři metry nad zemí. Chvíli jsem jen tak na místě stála a uvažovala, jestli mám zdrhnout, nebo si zase sednout a tvářit se jako by nic. Až když pekelný pes hluboce zavrčel a vrhl se mím směrem, hodně rychle jsem přeřadila na první možnost. Kdyby kiklop nedržel tu příšeru na obřím železném řetězu/vodítku, nejspíš by mě rozmáčkla. Zakopla jsem o svojí tašku a pár metrů klopítala. Když jsem konečně stála pevně na nohou, ani jsem se neohlížela, rozrazila dveře a běžela chotbou ze školy. Za sebou jsem ještě slyšela, jak učitelka křičí:
"Samantho! Stůjte! Kdo vám dovolil odejít?" Nevšímala jsem si jí. Spíš mě vyděsilo, když jsem uslišela, jak se za mnou s dusotem ženou ti dva rádoby agenti s pekelným psem. Parker za mnou něco křičel, ale nerozuměla jsem tomu přez nadšené vytí pekelného psa.
Ze školy se mi nějak podařilo utéct, aniž by mě někdo rozdupal, nebo roztrhal na kusy. Ani jsem o tom neuvažovala a zabočila směrem k lesu. Další kravina. Kdybych běžela do města, tak mám milionkrát větší šanci, že to přežiju. Měla bych začít uvažovat, než něco udělám. Vrátit už jsem se, ale nemohla.
Mysleli jste si někdy, že normální život je hrozně nudný a nejradši by jste ho vyměnili s všemi těmi hrdiny z knih, kteří mají život plný vzrušení? Já ano, dřív. Ale tehdy by jsem moc ráda vrátila čas spátky a byla jenom mrňavá patnáctiletá holka o který většina lidí nevý ani, že existuje. To, ale nešlo. Pořád jsem sice byla jenom mrňavá patnáctiletá holka, ale tentokrát rozhodně né neviditelná. Byla jsem patnáctiletka honěná nepříliš přívětivě vyhlížejícími monstry z řeckých bájí. No super.

Moje šance na útěk se rozplinuli přesně ve chvíli, kdy jsem do toho lesa vběhla. Sotva jsme se totiž ocitli ve stínu stromů Parker za mnou zakřičel:
"Teď! Pusť to zvíře, sakra!" Člověk ani nemusí být moc chytrej, aby mu došlo, co tím myslí. Pokusila jsem se ještě zrychlit. Vzápětí už se na mě totiž hnal několika tunový obří pes.
Kdybych byla statečnější, asi bych se ohldla, ale já se bála už toho, co uvidím. Už podle toho hluku, co to zvýře nadělalo jsem poznala, jak se ke mě rychle přibližuje. Přeskočila jsem kládu spadlého stromu a utíkala dál. Za sebou jsem slyšela obrouvskou ránu, jak pekelný pes nejspíš běžel přímo a rozlomil strom. Napadlo mě, že až mě to dostihne, tak je se mnou konec. Bohužel.. vypadalo to, že se tak stane už brzo. Nade mnou se zahřmělo a po chvíli na mě dopadli první kapky deště. Netrvalo dlouho a už se rozpršelo tolik, že jsem měla oblečení úplně nasáklé vodou.Díki tomu se mi běželo ještě hůř. Bohužel to nevipadalo, že by to pekelnému psu nějak vadilo.
Uklouzla jsem po mokrých kamenech a po chvíli se kutálela dolů ze stráně, která mi děsivě připomínala tlamu nějakého velkého zvýřete. Naštěstí jsem dole dopadla do spadalého lidtí, protože jinak bych si určitě něco zlomila. Motala se mi hlava a všechno mě bolelo. Pokusila jsem se vstát, ale zakopla jsem o vlastní nohy a znovu spadla po hlavě do listí. Ale ikdybych se třeba plazila, nespíš bych neunikla. Nejen protože bych byla pomalá, ale také protože jak jsem padala, tak se mi nějak všechno pomotalo a já netušila na který kopec mám vylézt a který vede přímo k mím pronásledovatelům.
Po chvíli jsem uslyšela ohlušující řev a přímo ke mě ze stráně skočil pekelný pes. Ani jsem neutala, když dopadnul ani ne dva metry ode mně. S vrčením se ke mě pomalu přiblížil. Bez dechu strachy jsem na něj hleděla. Obří hlavu měl sotva půl metru ode mě a já vyděla každou skvrnu a šrám na jeho kovové kůži. Naklonil se ke mě ještě blíž a nejspíš si ke mě čuchnul. Pak se zase vrátil na to samé místo a pozoroval mě. Náhled nastalo takové ticho, že jsem slyšela, jak splašeně mi bije srdce. Někde jsem slyšela, že vsteklému psu se nemá dívat do očí. Snažila jsem se soustředit na nažloutlou skvrnu na jeho čumáku a nedívat se mu do narudlých očí. Ale po skoro půl minutě, kdy jsem nebyla sežrána jsem se mu do nich podívala. Nejspíš byli měděné, ale mě se neptejte. Mineráli a nerosty nejsou zrovna moje specialita. Nějak jsem najednou vycítila, že je to štěně. A ještě něco. A to to, že mi nejspíš nechce ublížit. Pomalu jsem zvedla ruku. Pekelné štěně s sebou škublo, ale jinak stálo pořád na tom samém místě. Jemně jsem mu jednu ruku položila na stranu hlavy. Srdce mi bylo jako splašené. Jestli se pletu, tak jsem jednoruká pirátka. Pomaličku jsem zajela rukou za jendo z jeho obřích uší a začala ho tam škrábat, že jsem si málem zlámala všechny nehty. Tak jo.. jsem magor.. škrábu za uchem pekelnýho psa. Ale na svoji obhajobu musím prohlásit, že to fungovalo. Štěně dosedlo na zadek, až se země otřásla. Naklonil hlavu na stranu, jako by říkal "Ještě tady.. a tady." Vrtělo ocasem, že sráželo všechny malé stromky v okolí. No to jsem si pomohla.. vážně.. Nikdy mě žádný zvíře nemělo rádo. Psy na mě štěkali jako pominutý, kočky na mě sičeli, jen jsem se k nim přiblížela blíž než na pět metrů.. o dalších ani nemluvým. A první, které se ode mě nechá hladit je obrovské Pekelné štěně. Tak to je dokonalý důkaz, že už vážně nejsem normální.
"No to je hodnej chlapeček.. tak teď mě nesežer prosím.." mumlala jsem si spíš pro sebe. Naštěstí to tak vůbec nevypadalo. "Tebe asi nikdy někdo nepoškrábal, co?" nadhodila jsem , jako by mi mohl rozumět a schválně ještě přitlačila. Tak jo.. moje situace je ještě ujetější.. povídám si s pekelným psem,"Problém je v tom, že jestli se tady budu válet, tak tak mě tvý páníčkové najdou a zabijou, takže už tu nebudeš mít nikoho, kdo by tě škrábal, víš?" Spustila jsem ruku zpět na zem. Štěně na mě prosebně hledělo velkýma očima. "Promiň kámo. možná jindy." omluvila jsem se mu. Znovu jsem skusila vstát. Už se mi netočila hlava, ale nohy jsem měla jako z olova, ale stát jsem zvládla. Myšlenka na to, že těď budu muset vylézt z obří díry mě moc neuklidňovala. Proto jsem se radši vydala po dlce a doufala, že to bude končit někde-ne-u-kopce. Zvládla jsem ujít sotva pět metrů, než jsem zaslechla dusot, jak ze obří zbýječky. Tak to vypadalo, že pekelnýho štěněte se nezbavým. Ale v součastné situaci mě to spíš uklidňovalo.
Zatím co jsem se ploužila škarpou, tříídilala jsem si v hlavě všechny sví znalostí z bezpočtu přečtení Percyho Jacksona.
"Tak jo.. mám jednoho Pekelnýho Psa co mě nechce zabít a člověka s kiklopem co mě naopak zabít chtěj. Co by teď udělal Percy Jackson.." mumlala jsem si pro sebe. V boji o labirint taky měli Pekelnýho Psa co je nechce zabít a bandu záporáků a poštvali toho psa na ně. To, ale v mím případě asi nevijde, vzhledem k tomu že mí záporáci jsou jeho páníčci. Tak jo.. možnost boje můžu rovnou zavrhnou. Teď mi teda zbívá jenom zdrhat.
Koukla jsem na pekelný štěně. Tahle možnost mě napadla prakticky celou dobu, ale úspěšně jsem jí zavrhovala. Využít věc uplatňovanou hlavně v posledním díle. Jezdění na pekelnejch psech. Zvířata mě vážně nesnášej. Nejhorší to asi bylo, když jsme jeli s sirotčincem na výlet na farmu. Tehdy mi bylo asi pět. Všechny malé děti směli jezdit na ponících. Když na mě přišla řada, byla jsem celá nadšená. Prostě jako pětiletá holčička, co nikdy nejela na koni. Jenom jsem se k němu přiblížila, už se vzpínal a kopal. Tak mi přidělili nějakého starého poníka, kterému bylo všechno jedno. Teda, dokud mě neposadili k němu na záda. Chvíli jenom nečinně stál a pak se z ničeho nic vzepjal a kopal jako šílený. Měla jsem vážně štěstí, že jsem si nic nezlomila, když jsem padala. Od tý době se mezi můj předlouhý seznam fobií zapisuje i strach z ježdění na zádech ČEHOKOLI.
Bohužel jsem, ale byla v situasi, kdy jsem si nemohla vybýrat.
"Hele.. nevým jestli mi rozumíš, ale máme problém. Teda aspoň já. Tak by se mi dost hodilo, kdybych ti mohla vylíst na záda." řekla jsem a tentokrát se snažila, aby mi bylo rozumět. Štěně na mě chvilku jenom koukalo, jako by uvažovalo. Pak najednou zastříhalo ušima a zavrčelo. Chvíli jsem myslela, že mě nakonec vážně sežere, dokud jsem neviděla, kdo stojí před námi. Dohnali mě dřív než jsem předpokládala. No jo.. co jsem měla čekat od kiklopa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 9. září 2012 v 11:54 | Reagovat

Dokonalý !*-* Strašně se mi to líbí!O3O Těším se na další díll!^^~

2 Diana Diana | 9. září 2012 v 13:13 | Reagovat

Nádhera,už se nemůžu dočkat další kapitolky..

3 Lairai Lairai | E-mail | Web | 10. září 2012 v 17:22 | Reagovat

Makej s dalším dílem :D

4 horor-za-zrcadlem horor-za-zrcadlem | Web | 11. září 2012 v 15:13 | Reagovat

ahoj hezkej novej blog,jo a na tom mým sis vyhrála pár cen tak se podívej..:D

5 Marillë Marillë | Web | 12. září 2012 v 15:34 | Reagovat

Krásný. Promiň, že komentuju až teď, ale nemám teď skoro na nic čas, tak se nezlob. Je to vážně nádherný, tak rychle, rychle další díl.

6 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 13. září 2012 v 18:48 | Reagovat

Tak jsem si to s někým spletla, ale někoho mi tím stylem hrozně připomínáš, ale teď si ani za boha nevzpomenu, koho :D Každopádně, už ať tu jsou další díly :D

7 Enaily Enaily | Web | 24. září 2012 v 21:11 | Reagovat

Konečne som sa k tomu dostala, ja viem tak "skoro" až to bolí :D
Ale ten pes.. bol parádny :D furt som rozmýšľala čo sa stane, prečo ťa ten pes nezožerie a poobne a zrazu šteňa! Škrabkať za ušami :D no kapala som :D Som zvedavá čo sa stane ďalej :D ale že si toho psa nechá? že? :D že to bude to čo jej pomôže prežiť? že?že? :D makaaaaj na pokračku :D

8 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 15. října 2012 v 18:11 | Reagovat

fakt polobožskej výkon

9 Sarah Sarah | E-mail | 14. července 2015 v 12:46 | Reagovat

Naprosto úžasné. Musím si hned přečíst další kapitoly. Moc se mi líbí jak píšeš. :-D Jinak, nechceš to vydat jako knihu? :-) Četlo by se to skoro samo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama