The Last Demigod~03~Všichni milují MHD!

8. října 2012 v 18:49 | Ant~ |  The Last Demigod
Tak jo.. po sto letech nějaký článek. Celkem slušně jsem se na vás vykašlala. Kupodivu nmám ani moc výčitky svědomí. Tenhle typ blogu mi celkem vyhovuje. Začínám se i smiřovat s tím, že sm nikdo nechodí. Tak povídky občas někdo i okemntuje.. s ím si vystačím.
K tomuhle.. je to kratší než dvě předchozí, ale podle mého odborného názoru pořád docela dost dlouhý. Je to cel o ničem, teda něco se tam děje, ale nic zajímavýho. Ale snad to přežijete.
Nejspíš jsem neomdlela. Netuším. Každopádně jsem po chvíli uslyšela, jak na mě Chloe chraplavě křičí, že už to stačí. Otevřela jsem oči. V počátku jsem si nevšimla žádné změny. Až když jsem se se slušnou dávkou nadávání zvedla na nohy, uvědomila jsem si, že některé bližší stromky mají ožehlé špičky listů a kiklop se v bezvědomí válí na zemi.
"Lidi... co jste sakra zač?" vydechla jsem vyjeveně. Chloe se přinutila k úsměvu.
"Já jsem Chloe. Chloe Denis Fosterová. A tohle je Lilith-"

"To je fakt super Chloe, ale pospícháme, jestli jsi nezapomněla." přerušila jí Lilith. I ona se zvedala ze země, ikdyž jsem vážně netušila, jak se tam dostala. Vypadala, že se stejně jako já bude zvedat nejmíň půl hodiny. Naopak Chloe měla na někoho, kdo před chvílí umíral až překvapivě dost energie. Vytáhla Lilith na nohy a odešla o pár metrů dál pro cosi co se tam válelo na zemi. V ten moment jsem si, konečně, vzpomněla na "své" štěně.
"A do háje.." zamumlala jsem. Nevšímala jsem si udivených pohledů lučišnic a nejrychleji, jak jsem ve svém současném stavu mohla, jsem vyrazila ke škarpě. Po zadku jsem sjela dolů a belhala se hromádce plechu na zemi.
Nevypadalo to až tak strašně, jak jsem se obávala. Možná je to tím, že jsem pesimistka. Klekla jsem si na zem hned vedle jeho hlavy. Štěně unaveně otevřelo jedno oko. Po chvilce váhání jsem ho pohladila po obří čumáku.
"Bolí tě něco zlato?" Tak jo.. to byl vážně dementní dotaz. Válí se na zemi a vypadá, že zaklepe bačkorama a já se ptám jestli ho něco nebolí. Jsem geniální až to bolí.
Štěně fňuklo a šťouchlo mě hlavou do prsou, že jsem málem spadla na záda.
"Hmm.. vypadáš celkem v pohodě. Tohle ti budu splácet ještě dlouho, co?!" Moje povídání si s kovy mi připadalo čím dál míň divný. Štěně se na mě koukalo takovou směsí inteligentnosti a rostomilosti která, vzhledem k tomu jak obří bylo, vypadala vážně komicky. Pousmála jsem se.
"Tak jo.. Asi bych ti měla dát nějaký jméno, co?" Štěně naklonilo hlavu na stranu, jako by to vypadalo bůh (bozi) ví jak zajímavě. "Ale to bude muset počkat. Musíme běžet.. toho bojování na život a na smrt mám dneska trochu plný zuby."
Zvedla jsem se. Tak trochu jsem předpokládala, že dostat ho od tam teď nebude zrovna jednoduchý. Jako ne, že bych myslela, že zvednu "své" několik tun vážící pekelný štěně. To zase ne. Ale to, že štěně nadšeně vyskočí a srazí ocasem menší lavinu kamenů, v mích představách vážně neúčinkovalo. Zároveň jsem byla děsně šťastná, ale zároveň jsem se cítila trochu uražená. Já se tu tak bojím a on má tolik energie.
"Hele!! To jsi udělal schválně, co?!" vyjekla jsem na něj. Štěně na mě vrhlo provinilí psí výraz. Jak může něco tak velkého být tak roztomilí. Ikdyž.. asi jsem trochu šílená, že mi to tak přijde, protože jsem asi jediná. Chloe s Lilith to tak určitě necítili, jelikož stáli na vrcholku a mířili na nás šípy.
"Jsi cvok, nebo co? Tohle je PEKELNEJ PES!!" vykřikla Chloe, jako bych si toho nevšimla.
"To vidím! Klídek.. je přátelskej." usmála jsem se a začala se drápat za nimi nahoru. "Mimochodem já jsem Samantha."
"Hm.. ráda tě poznávám.." zamumlala Chloe nervózně a dál pokukovala po štěněti.
"Co teď?" zeptala jsem se, když už jsem si oprašovala nohy.
"Hlavně odsud mizíme. Moc dlouho to vydržet nemusí." odpověděla Lilith nevrle a vrhla nervózní pohled směrem k Danielsovi válícímu se na zemi. Nikdo z nás se jí neobtěžoval odporovat.
"Ale kam půjdem?" zeptala se Chloe. Trochu jsem se tomu divila. Ty dvě cestovali spolu. Nějak jsem čekala, že vědí kam jdou. Ještě víc mě, ale udivilo, že jsem to byla zrovna já, která podala nejsmysluplnější návrh.
"Asi by jsme měli jít někam do města. Tam nás třeba mezi tolika lidma neucítí."
"A to jako kam? Do tý díry co je tady vedle?" ozvala se otráveně Lilith. Ta musela mít vážně blbou náladu, ale za zlí jsem jí to neměla. Já jsem taky nebyla zrovna happy.
"Hele.. nechci tě urazit holka, ale v tý ,díře´ jsem žila patnáct let svého života, kdyby něco." zaskřípala jsem zuby. Lilith zamumlala něco na omluvu.
"Tak jo.. žádný hádání. Každopádně se potřebujeme dostat do Tábora, jinak jsme v háji tak co tak." ozvala se Chloe.
"COŽE?!" vyhrkla jsem sotva to vyslovila. "Tábora, jako Tábora Polokrevných? On vážně existuje?!" Sama jsem netušila, jestli jsem nadšená, nebo vyděšená.
"Ty to nevíš?" Lilith vypadala, že má starosti
"Hm.. ne.."
"U Pluta z Plutonia! Neříkej mi, že jsi žila s lidma.." vydechla Chloe. Obě na mě valili oči jako bych zrovna řekla, že jsem ve skutečnosti mimozemšťan z jiné planety.
"Ehmm.. jo?!" špitla jsem nejistě. Obě naráz vzdychly, jako by to měli nacvičené.
"Tak to je průser.." zašeptala jako by pro sebe Chloe.
"Cože?" byla jsem čím dál dezorientovanější.
"To by bylo na dlouho.. Jenom to znamená, že by jsme měli pohnout ještě víc a dostat se zpátky do tábora. Hej Lili.. máš ten plánek od Lovkyní?" Mávla na nás rukou a vykročila náhodným směrem, jenom co nejdál od našeho milovaného nepřítele. Vyběhla jsem za nimi.
"Mám to." Lilith vytáhla z kapsy pomačkaný plánek načmáraný ve spěchu na nějaké prostírání s bludištěm, co je dávají v fastfoodech, tučnou černou lihovkou.
"Super." Chloe si ze zad shodila batoh a za chůze z něj vyhrabala mobil. Ne jen tak nějaký. Nějaký supermoderní I-phone, který bych si já nikdy nemohla dovolit. "Ha.. mám to!" vyjekla po chvíli nadšeně. Měla na něm nastavenou GPS. "Třeba se odtud i dostaneme." usmála se. Trochu mě to uklidnilo.
"Jenom jednu věc.." řekla Lilith podrážděně "Tahle VĚC s náma vážně nejde." ukázala na štěně, které za námi nadšeně poskakovalo a honilo motýli, či co.
Nadšeně musím prohlásit, že se mi podařilo to Lilith vymluvit. Pod podmínkou, že nikoho nesežere s výjimkou nestvůr a nepříjemných lidí, s námi moje štěně mohlo jít. Moje dvě průvodkyně spojili síly mozků a GPS navigace, dvou věcí, kterými já vážně nedisponuji, a vymotali nás z lesa. Asi po dvou hodinách chůze se nám podařilo dojít do města několik kilometrů vzdáleného od toho mého. O nic jsme se nezajímali a namířili si to rovnou na nástupiště autobusů. Nejdřív nám autobus jel v jedenáct, tedy za dvacet minut. Člověk by se divil, jak čas ubíhá, když bojuje o život. Všechny jsme se svalili na lavičku a zhluboka vydechovaly. Štěně naopak vypadalo plné energie. O kud dál zvědavě nakukovalo do okna masny. Byla jsem moc unavená, abych se tím zabývala.
"Tak.. kam teď.." zeptala jsem se a masírovala si ztuhlé svali na nohou. Chloe, kterou znovu opustila energie a vypadala z nás asi nejhůř, po chvíli odpověděla:
"Do New Yorku.. Měly bychom stihnout další vlak a dostat se tam možná ještě dneska. Snad.." Opřela se o lavičku, položila Lilith hlavu na rameno a po chvíli jsem slyšela, jak trhaně oddechuje.
Nejsem zrovna komunikativní člověk, takže to, že jsme s Lilith za celých dvacet minut neprohodili jediné slovo, nemůžu shazovat jenom na to, že spolu nemáme zrovna vřelí vztah. Mohlo to být klidně jenom tím, že jsem se o to ani moc nesnažila.
První kdo si všiml autobusu bylo štěně, protože začalo štěkat což znělo, jako by na nás střílel gang mafiánů. Vyděšeně jsem sebou cukla a Chloe se probudila. Právě včas, protože před námi zastavil autobus. Sebrala jsem Chloein batoh ze země a hodila si ho přes rameno. Nevypadala ve stavu, že by ho unesla. Aby se zvedla, tak se musela opřít o Lililth. Alespoň, že chodit zvládla.
Otevřeli se dveře. Bylo by dost slabé, kdybych řekla, že řidič vypadal udiveně. Spíš na nás koukal s otevřenou pusou jako na.. tři polomrtvé holky s obřím kovovým psem v patách? Jo tak nějak. Kdyby to bylo na mě, tak asi utíkám pryč, než na mě zavolá poldy. Bohužel tomu veleli Chloe s Lilith a ty už nastupovali. Nezbývalo mi než je následovat.
Tvářili se jako nic. Lilith před něj hodila pár dolarů a prohlásila, že chceme do New Yorku.
"Tak to nepůjde holčičky.. Ušpinily by jste mi sedačky a ten pes sem bez náhubku nesmí." prohlásil nevrle. Nevím co vyděl, ale pravda to určitě nebyla. Díky bohům za mlh. Díky ní jsme nejspíš vypadali jenom jako tři holky co se pořádně vyváleli v blátě s obřím psem. Jako obvykle jsem byla jediná, kdo z toho byl nervózní. Chloe se protáhla kolem Lilith blíž k řidiči a podívala se na něj pohledem superpadoucha. Kdybych byla na jeho místě, asi proskočím oknem
"Vůbec vám to nevadí. Přece nás znáte. Já jsem Chloe, tohle Lilith a Sam. Jsme dcery vaší..ee.. utajené lásky na kterou pořád myslíte, ale ona neví, že existujete. Ty sedačky za nás klidně umyjete a kvůli tomu psovi uděláte výjimku.." na chvíli se odmlčela ".. jo a mohl by jste nás nechat jet zadáčo."
Řidič vypadal jako v transu. Chvíli jenom tak koukal do prázdna. Pak rychle zmateně zamrkal. Tentokrát se na nás nedíval nepříjemně. Spíš naopak. Vypadal jako někdo kdo se na vác v příště vteřině a bude vás objímat jako vlastní dlouho ztracené dítě.
"Holky! Co vy tady děláte? Tak rád vás vydím! Chloe! Ty jsi vyrostla!" usmíval se jako tisíc sluncí. Podvědomě jsem ucukla. Už jsem se zmínila, že moc veselí lidi mě taky děsej? "Lili! Snad mi nechceš platit?! Honem pojďte dovnitř ať nenastydnete. A toho pejska vemte s sebou!"
Nenechaly jsme se dlouho pobízet a všechny jsme se hned hrnuly dál. Chloe mrkla po očku na cedulku nalepenou na předním skle ("Nasedat dámy! Tady řídí Ted.") a řekla:
"Díki moc..ee.. strýčku Tede." sladce se na něj usmála a táhla nás dozadu.
Autobus byl poloprázdný. Jinak řečeno, kromě pár babiček namačkaných úplně vepředu. Dřeply jsme si na úplně zadní sedačku pro čtyři lidi. Štěně se nacpalo do uličky. Nevypadalo, že by mu to vadilo. Chloe si zhluboka oddechla:
"Nesnáším tohle dělat.. příště je to na tobě Lil.."
"Vždyť víš, že já to neumím."
"To jo.. ale já taky nic moc.. doufám, že to pojede rychle, nebo si náš milí kámoš teď všimne, že mu tu sedí tři holky co v životě neviděl." povzdechla si "A ty na mě tak nečuč Sam.. je to divný.."
Překvapeně jsem zamrkala "Já? No promiň, ale vypadáš, jako by jsi chtěla říct: Toto nejsou droidi, které hledáte." Obě na mě nechápavě čučely. Polobohové asi obvykle nesledují hvězdný války.
"To je fuk.." zamumlala jsem na odpověď a dál se tím nezabývala.
Do New Yorku to trvalo asi tak dvě hodiny cesty. Po chvíli obě holky usnuly. K mé smůle trpím neschopností usnout v jakémkoli dopravním prostředku. Celou dobu jsem čučela z okna a uvažovala o budoucnosti a o tom, jak dlouho potrvá, než mě sežere nějaká příšera. Proto mě ještě víc udivilo, když jsme dojeli až do New Yorku bez toho, že by nás něco sežralo.
Autobus zastavil na konečné a já obě holky probudila. Teď vypadal dost dezorientovaně. radši jsme se rychle vytratili zadním vchodem, než si nás všimne. Naštěstí to vyšlo. Vlakové nádraží bylo naštěstí jen kousek od autobusového. Kdybych vám popisovala slovo od slova, co se stalo, než jsme se dostali do vlaku, byla bych tu ještě hodně dlouho a většina z vás by to ani nepřečetla. Sice kvůli tomu přijdete o dost dobrou scénu ve které můj milovaný pes rozmlátil automat na sušenky na nástupišti a nás honila ostraha, ale jinak to nejde. Začneme tím, že jsme nakonec v tom vlaku skončili. A to dokonce i bez toho, aby Chloe musela použít ovládání mlhy. Všechny jsme se totiž namáčkly do nákladního prostoru. Nikdo se neptejte, jak se nám to podařilo. To by bylo na dlouho.
Bylo by docela příjemné sedět v nákladním prostoru rychlíku. Pokud by to tak nedrcalo a v každé sebemenší zatáčce na mě nepadali laviny dopisů a balíků. Ale byla jsem asi jediná, kdo s tím měl nějaký problém. Chloe se podařilo usnout někde v rohu a to, že jí pravidelně zavalovali dopisy jí vůbec nevadilo. Lilith si sedla na obří balík velikosti tří ledniček a studovala mapu. Mě, která nemám zrovna ve zvyku se někomu vnucovat, nezbylo nic jiného než ležet na zádech a nechat se unášet schopnostmi zákonu akce a reakce, nebo tak něčeho.
Po chvíli mi přímo na obličeji přistál dopis. Zvedla jsem ho. Chtěla jsem ho zahodit, když jsem si všimla, co je na něm napsáno: "Zeus a Héra, Empire State Building, 300 patro.". Zírala jsem na to pomalu s otevřenou pusou. Vážně jsem nemohla odolat. Sáhněte si na srdce. Kdo by odolal a neotevřel dopis pro šéfíka bohů co mu "náhodou" přistane přímo v obličeji. No dobře.. tak možná ti co mají dost inteligence a nechtějí naštvat onoho řečeného šéfíka bohů a jeho nepříliš sympatickou manželku. Bohužel. Já mezi tyhle lidi nepatřím. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se okolo, jestli se nikdo nedívá. Obě holky už usnuly. Zhluboka jsem se nadechla se chytla okraje, že ho roztrhnu. Než jsem to, ale stihla udělat, vzduch prořízl mužský hlas:
"Že se nestydíš.. Číst cizí dopisy. A ještě k tomu pro bohy." postával o pár metrů dál na další balíku velkém jako lednička a křenil se na mě. Mohlo mu být tak třicet pět. Vlasy měl prošedivěl hnědé. Na sobě měl vytahané šedivé běžecké elasťáky. Z toho úsměvu jsem neměla zrovna moc dobrý pocit. Byl to úsměv člověka, který vám zrovna do zmrzliny přimíchal oříšky, ikdyž ví, že na ně máte alergii (ne, že by to byl můj případ.. prostě mě to v tu chvíli napadlo). Kupodivu mě to vůbec neděsilo. V tu chvíli mě při pohledu na toho chlápka popadl záchvat osvícení (zjednodušeně: Po patnácti letech nefunkčnosti mi mozek na chvíli naskočil)
"Tak počkat.. vás já si pomatuju. Vy jste..ee.. Hermés, že jo?" zaujatě jsem ho pozorovala. Asi bych se mu měla klanět nebo tak, když je to Bůh, ale to mě tehdy nějak nenapadlo.
"No jo.. Bůh poslů a zlodějů." odpovídal nezaujatě.
"Myslela jsem, že v poslední době se Bohové moc nezjevují." řekla jsem nezaujatě, zvedla jsem se a sedla si o pár metrů blíž na nějaký kufr.
"Jak jsi na to přišla" ozval se překvapeně Hermés a taky se posadil.
"No já ani nevím. Asi.. dedukce."
"Zajímavý názor, ale jo. Máš pravdu. Zeus nám zakázal se moc zjevovat na veřejnosti." Nasadila jsem nechápavý výraz.
"A proč jste teda tady?"
"Ber se jako speciální případ. Navíc pro tebe mám vzkaz. Od tvého otce." vytáhl za ledvinky na boku dopis. Nevím proč, ale napadlo mě, jestli v té jediné maličké ledvince schovává i všechny ostatní dopisy světa. Cool.
"Mého otce?" tentokrát jsem byla zaujatá milionkrát víc. Přitáhla jsem si kolena k bradě a valila oči, jako psychopat.
"Má zákaz kontaktu, takže jeho vzkazy musím vyřizovat já."
"Jo jasně chápu." byla jsem rozrušením bez sebe "Ale kdo je to. Kdo je můj božský rodič?" Hermés vypadal, jako bych se ho zrovna zeptala, co je to McDonald.
"Tobě to ještě nikdo neřekl? Ten, jehož děti tuhle válku způsobili. Hádes, bůh podsvětí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 8. října 2012 v 19:23 | Reagovat

Ta Lilth s Chloe se mi nelíbí XD

2 Marillë Marillë | Web | 11. října 2012 v 15:13 | Reagovat

To je super. Hádesovi děti mám ráda, vždycky jsou hrozně sympatický. Tak, co bude mít za schopnost? Bude oživovat mrtvoli nebo bude vytahovat ze země prokletý zlato?... Ne, neříkej mi to, nechám se překvapit.
Ta Lilith je nějaká nabručená :)...  Ale Chloe je dobrá. Prej strýčku Tede... A jsem ráda, že se štěněti nic nestalo takovej domácí mazlíček se Sam bude určitě ještě hodit. :)

3 Rien Rien | 14. října 2012 v 14:46 | Reagovat

jéé moc pěkný, další kapču :)

4 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 15. října 2012 v 18:44 | Reagovat

je to super a kooukej napsat další kapitolu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama