The Last Demigod~04~Bohové, dopisy, meče a já nevím co všechno ještě

23. října 2012 v 14:22 | Anti~ |  The Last Demigod
Tak jo. Po sto letech nepřítomnosti další TLD. Fakt sorry, že je to až teď, ale nějak jsem se sekla. Je to nudný až běda, ale i tak budu ráda, když to přečtete. Jo a s pravopisem jsem se moc nepatlala, ještě míň než obvykle. Vážně jsem na to neměla náladu. Je mi blbě a nejradši bych se jenom koukala furt dokola na Findera a užírala se v sebelítosti.
Se svojí povahou bych čekala, že vyskočím a začnu jančit, nebo tak. O to víc mě překvapilo, že jsem jenom seděla a vyjeveně zírala před sebe, jako bych čekala, kdy bůh zlodějů a tak trochu i trapných vtipů vykřikne "Apríl!" Bohužel nic takového neudělal.

"No.. ty jo.." vydechla jsem. Zněla jsem celkem klidně. Nepřestávám překvapovat sama sebe. Vlastně jsem ani nevěděla, co mě na tom tak překvapilo. S žádným bohem jsem neměla nic extra společného. Všechny kytky, které mi byli vydány na pospas umřeli (Měj se Deméter). Krásná vážně nejsem (bay bay Afro). V ničení věcí jsem mnohem lepší než v jejich stavění a před sluníčkem utíkám jako upír (Vážně nejsem váš člověk Hefaiste a Apolóne). Takhle bych mohla pokračovat hodně dlouho. Upřímě jsem trošku doufala v Aténu. Nedělám si nějaké přehnané iluze o mé inteligenci, ale blbá úplně nejsem. Navíc. Aténa je taková.. normální. Nechci jí urazit, ale nikdy jsem neslyšela o tom, že by vyvolala nějaké spory. Být někde normální by se mi vážně líbylo. Obzvlášť, když se mi to ještě nikdy nepodařilo. Už ve škole se mi jedna část lidí posmívala, druhá se mě bála a třetí (největší) mě prostě ignorovala.
S tímhle přístupem asi chápete, že jsem nebyla zrovna štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že mám za tatíka....ehm.. snad bude stačit, když řeknu "nechvalně prosnulého boha"?!
"Okey.. vstřebávám to.." zamumlala jsem, když jsem vyděla, jak udiveně na mě Hermés kouká. "Jenom by jste mi mohl vysvětlit tu věc s zahajováním války a tak.."
Hermés se už chtěl odpovědět, když mu najednou zazvonil mobil. Hodil po mě omluvným pohledem a vzal to.
"No co je. U telefonu Hermés--Nazdar Deméter, co zase chceš?--COŽE?--Ne, ostatky zemřelých titánů do Tartaru nedoručuju--Protože to je mimo moje pole působnosti-- Ne Háda u telefonu nemám. Zeptej se Iris-- Ne taky tu není. Prostě zavojete na Olymp, jo?--Proč se prostě nezeptáš Persefony-- Je mi fuk, že se ti válí na poly. Prostě se zeptej Hádese nebo Thanatose a mě už neotravuj." Naštvaně to položil. Slyšela jsem ho ještě zamumlat něco jako "To ty bohy polí nezajímá, že na ně nemám čas.. otravové?"
"Co dělá sakra Titán na Demétřiným poli?" zeptala jsem se vyjeveně.
"To kdybych věděl. Nejspíš přehání a bude to nějaký nižší Bůh." prohlásil Hermés otráveně. "Škoda holka.. Chtěl bych si pokecat, ale práce je až nad hlavu a vsadil bych se, že ani ne za minutu se ozve Zeus, že ho Demtér otravuje. Takže doufám, že to do tábora zvládneš a zase se potkáme." řekl s úsměvem a hodil mi dopis.
"Ehm.. tak díky no..ee.. Vládče Herme" zahuhlala jsem. Poslední dvě slova pro mě byli asi tak obtížná jako pro Dia "Děkuju". Věřte mi. Říkat chlápkovi v elasťákách "Vladče" zní vážně divně.
Hermés se ukřenil. Bylo to pro mě jako povel otočit se. Sotva jsem to udělala, Hermés se rozsvítil jako milion vánočních stromečků a zmizel. Bohové si vážně potrpí na efektní odchody.

Uběhli už skoro dvě hodiny od té doby co Hermés zmizel, ale já se ještě pořád neodhodlala otevřít dopis. Tak nějak jsem se bála co najdu. Spíš než toho, že by to bylo něco děsivýho jsem se bála toho, že to byl jen nějaký Hermův vtípek a v lepším případě tam bude jen napsáno "Naletěla jsi". V horším mi po otevření vybouchne do xichtu.
Přestala jsem hypnotizovat obálku pohledem, složila jí na půl a strčila si jí do kapsy. Mohla zbývat tak hodina do doby, než tam, sama jsem nevěděla kam, dorazíme. Venku už padala tma. Stoupla jsem si a dobelhala se k malému okénku. Okolo kolejí se zrychleně míhaly stromy. Nepřipadali mi nijak odlišné od těch z Long Islandu až na to, že tady na ně už padal sníh. Znovu jsem si sedla a zachumla se do mikiny. Ve vlaku byla taková zima, že mi dech mrzl před očima. Jako obvykle jsem jediná mrznoucí byla já. Chloe s Lilith spaly. Trochu jsem se bála, aby neumrzly, proto jsem se proti tomu co řekl Hermés začala přehrabovat v balíkách. Narazila jsem na pár měkkých balíků s oblečením. V jednom byly dokonce tlusté vlněné svetry, nejspíš je nějaká babička posílala svým vnoučatům, nebo tak nějak. Trochu mě otravovalo svědomí, ale uklidnila jsem se tím, že ty děcka by z nich určitě moc nadšená nebyla. My jsme byly opačný případ.
Dva svetry jsem si navlékla na sebe. Pořád mi byla zima, ale už to bylo lepší. Dalších asi pět jsem svým super poslušným mečem rozřízla a přikryla jimy holky. Sotva jsem skončila se sekáním a sedla ci, že budu čučet do blba a skoušet usnout, ozval se vedle mě hlas:
"Šéfová.. nepůjdete zabít nějaké příšery?" Skoro jsem nadskočila leknutím. Tam, kde před chvílí ležel můj meč stál asi pětiletý chlapeček v bílé řecké tunice. Měl delší tmavě hnědé kudrnaté vlasy. Vypadal skoro normálně, kdyby neměl oči (myslím i bělmo) šedivé. Se svojí "úžasnou" znalostí kovů jsem odhadovala, že budou železné. Asi taky byli, jelikož jsem nějak podvědomě tušila že ten chlapeček, tvářící se až neskutečně vážně, je můj meč.
"Ne..ehm.. seš to ty meči..?" špitla jsem vyjeveně.
"Říkete mi Bonaparte. Julius Bonaparte! Tohle je moje plná podoba." odpověděl meč děsně vážně.
"Jako fakt? Ty se umíš měnit?" Bylo vážně těžké se nesmát. Vypadal skoro roztomile a říkal to tak vážným hlasem. Nějak to k sobě nesedělo.
"Jistě. Proč vás to překvapuje. Už jsem se změnil ze své cestovní podoby na bojovou podobu."
"Ehm.. no jo. To je fakt.. A to jméno? Ty se tak jmenuješ?" sedla jsem si do tureckého sedu a zaujatě poslouchala. Juliuse asi taky přestávalo bavit stát, tak si sedl na kufr vedle mě.
"Ano. Kdysi jsem to vymyslel. Když jsem sloužil Cesarovi, tak mi říkali Julius Cesar. Pak si mě půjčil Napoleon a když jsem mu řekl, že se jmenuji po někom jiném, tak se urazil. Od té doby jsem Julius Bonaparte. Tihle dva byli nejotravnější. Ostatním to bylo jedno."
"Jo.. fakt super. A jak jsi se dostal do ruky těch dvou. To to byli polobozi, nebo co?"
"To ne. Oba to byli normální smrtelníci. Poslední významný polobůh co mě měl byl ten divný kluk Artuš."
"Jako král Artuš? Ty seš Excalibur?!"
"Co si vymýšlíte šéfová. Ne. Mého bratránka Excalibura měl předemnou, toho stratil a tak si koupil mě. Velice chytrá volba."
"A to máš jako nějaký super schopnosti, nebo tak? Jako, že Excalibur spůsoboval nesmrtelnost a tak." udiveně jsem ho pozorovala.
"To měnění podoby vám nestačí? Třeba bratránek to neuměl. Jenom měl to uzamikání pro ostatní. Mohl ho používat jenom Artuš. Kdo neřekl heslo, tomu vybuch v ruce."
"Fakt zajímavý..... Ale ty je máš taky super." doplnila jsem se, když jsem si všimla, jak se Julius tváří.
"Děkuji pěkně. Mohu mít dotaz?"
"Jo?"
"Proč jste ještě neotevřela ten dopis co jste ho dostala od vládce Herma? Celou dobu tu mlčím napětím a vy ho neotevřete."
"Nechce se mi."
"Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím.." roztomile se na mě díval a opakoval to pořád dokola. S tou vážností a slušností jsem si udělala asi špatný první dojem.
"No jo no. Ale už prosím mlč."
"Díkýý." Julius se na mě sladce usmál. Povzdechla jsem si a vytáhla obálku z kapsy. Julius se ke mě naklonil, aby mi mohl číst přez rameno. Roztrhla jsem obálku.
"Co tam je?" zeptal se Julius napjatě zatím co jsem to cosi vytahovala z obálky. Byl to malí bloček asi velikosti A6.
"Ehm.. Návod R.E.D. jak přežít pro.. Samanthu M., Dceru Hádovu." četla jsem udiveně. Prvních pět slov bylo napsáno velkými písmeny, nejspíše na počítači a další čtyři načmárána ručně. Udivěně jsem na to zírala. Samantha M. Že bych měla příjmení?
Naopak ode mě Julius vypadal dost zklamaně "Co to je? Nějaká informační brožura? Kde je srdceryvný dopis boha mrtvích pro dlouho ztracené dítě?"

Chvíli poté se, se spoustou stížností na "sluhy vládce Herma", Julius vypařil. Změnil se zpět v náhrdelník. Přehodila jsem si ho přez krk a zaujatě se pustila do studování Návodu. Obsahoval spoustu dat a čísel s nesmyslnými pojmy ve stylu: "Autobus." nebo "Větrací šachta.". Moc moudrá jsem z toho teda nebyla. Tohle tam bylo jednu dvostranu. Na třetí straně byl velký, zase počítačem napsaný, nadpis: "POHOTOVOSTNÍ ČÍSLA" a pod ním menšími, také počítačovími písmeny napsáno: "VOLAT JEN V UVEDENÝCH CHVÍLÍCH." pod tím, byl znovu rukou napsán seznam dat a časů, bylo jich přesně šest, ale tentokrát za nimi nebyla slova, ale telefoní čísla. Tím sešítek nekončil. Následovalo asi pět stran textu na počítači, který asi nebyl určený jen mě. Kdybych vám to všechno psala, tak je to nadlouho. Byly to všemožné informace o Bozých, nestvůrách a různých Řeckých nebezpečích.
Když už jsem skoro dočetla, uslyšela jsem, jak se něco pohlo. Kus přede mnou se Chloe zvedala ze země. Rychle jsem zastrčila návod do kapsy.
"Už jsi vzhůru."
"No jo.. Díky ta ten svetr."
"To nic nebylo." usmála jsem se. Chloe se ke mě dobelhala a vyhlédla z jednoho okna.
"Hm.. Támhle už asi bude Maroos. Už jsme skoro tam." řekla a narovnala si na ramenou rozřízlí svetr. "To znamená, že musíme okrást cestující." ušklíbla se na mě a hned ze země sebrala nějaký kufr. To, že byl zamčený vyřešila tím, že prostě nožem rozřízla nepříliš tvrdý vršek.
"Prosím Herme, nezabíjej mě." vzdychla jsem a přitáhla k sobě další kufr, velice slušně poprosila Juliuse a rozsekla zámek. Vysipala se z něj celkem slušná zásoba černýho oblečení. Emaři cestujou. Nejsem emo, fakt. Ikdyž nepopírám, že pro černou jsem vždycky měla slabost. Asi to mají Hádesovci v krvi, nebo co. Každopádně jsem si z té hromady vytahala několik řerných mikin a jednu bundu a hodila to na sebe, místo toho svetru. Mezitím se probudili i Lilith a štěně. Lilith taky začala likvidovat zavazadla a hledat oblečení. Moje štěně je taky likvidovalo, ale jen tak pro zábavu.

Z vlaku jsme vystoupili jako vážně podivná skupinka lidí. Jedna tak trochu emařka, alias já. Další ve spoustě starých svetrů po babičkách a huňatém kabátu, Lilith, a třetí ve starém obleku piráta, se třírohým kloboukem Jacka Sparrowa, rudým pláštěm až ke kolenům a vysokými botamy. Jenom Chloe chyběla pistol a kord. Ty radši nechala ve vlaku. K tomu, aby to vypadalo jako jedna z těch klišé scén z Amerických filmů, kde hrdinové kráčí ve spomaleném záběru a při nejlepším za nimi i něco vybuchne, chybělo dost věcí. A nemluvím jenom o tom výbuchu, jako spíš o tom, že jsme nešli cílevědomě přímo dopředu, jako se spíš snažili co nejnenápadněji prosmýknout mezi tou spoustou lidí. Navíc se za námi ještě hnal můj giga pes, který spokojeně nesl mezi zuby ledničku. Už jsem vám říkala, jak miluju mlhu?
"Co teď?" zeptala jsem se, když jsme se vymotaly z malého nádraží. Neskončili jsme v nějakém obřím městě. Spíš to byla pidiaturní vesnička, že jsem se skoro divila, že mají vlastní nádraží. I přesto, že jsem byla nabalená, klepala jsem se zimou. Zalitovala jsem, že jsem si taky nevzala vysoké boty, jelikož mi do nich padal sníh.
"Hm.. počkej.." zamumlala Chloe a podívala se do mapky. "Teď už musíme pěšky. Už to budou asi tak dva kiláky."
"Super.. jestly tam vůbec dojdem." vzdychla jsem a poočku mrkla na sví štěně, jestli se ochotně nehlásí, že by mě vzalo. No jo.. jsem to ale parchant. Berte to, ale tak, že jsme chcípaly a teď by jsme měli jít ještě dva kiláky ve dvoumetrový vrstvě sněhu.
"Fajn. A auto si asi půjčit nemůžem, nebo tak?!" zamumlala Lilith. Sakra. Byla tak tichá, že jsem skoro zapoměla, že tady je.
"To by šlo, ale nejspíš by zapadlo." odpověděla Chloe. "Ale máte pravdu, nějak nevím, jestli tam dojdeme."
"Tak co budem dělat." zeptala jsem se. Chloe, naše současná nejmenovaná vůdkyně, se nervózně rozhlédla.
"Zaprví musíme zmizet. Jsme tu děsně na očích a moc nenápadný zrovna nejsme."

Ani jsem se neobtěžovala zeptat kam jdeme. Byla jsem stovky, možná tisíce, kilometrů od svého domova v teplotě minimálně -30°C, a nejspíš se ze mě i stal hledaný zločinec. Nezbívalo mi než jim věřit. Poslušně jsem šlapala za cílevědomou Chloe a krátila si čas přemýšlením nad tím, jak pojmenovat svého psa. Max? Moc normální. Marcus Antonius? To by se líbylo Juliovi, ale vážně ne. Harry Potter? Asi jsem se zbláznila.
"Mě se ten Marcus líbý." uslyšela jsem v hlavě Juliuse.
"Ale mě ne." řekla jsem. Lilith se na mě překvapeně podívala. Kromě mě ho nejspíš nikdo neslyší. Vážně otravný zjištění. Teď si ještě všichni budou myslet, že jsem cvok.
"Co tahlee.. Jupiter?" ozval se Julius.
"Nesnásím Dia." zašeptala jsem.
"Tak Pluto?"
"Táta mě zabije, jestli podle něj pojmenuju psa. Navýc je to děsný jméno."
"A nejste na něj náhodou naštvaná, že vám nenapsal pořádný dopis? Můžete to brát jako pomstu."
"Sakra Julsi, ty seš jak takovej ten malej čertík z animáků co člověku vnucuje špatný myšlenky."
"Cože?" mělo mě napadnout, že starověký duchové, nebo co je Juls (přejmenovala jsem ho) zač, nekoukají na animáky.
"Nech to bejt. Já tě žeru. Vážně geniální."
"Tak vydíte, jak jsem skvělý. Mnohem lepší než bratránek." úplně jsem vyděla, jak se pyšně usmívá.
"Jojo.. díky." usmála jsem se. Naštěstí to vypadalo, že si nikdo nevšiml, jak si povídám "sama se sebou". Otočila jsem se. Štěně se hnalo za mnou a tentokrát místo motýlů honilo můry, či co.
"Hey ty..ee.. Pluto. K noze." kupodivu na to poslechnul. Automaticky nastavyl hlavu. Podrbala jsem ho. Asi ho moc rozmazluju "Tak tobě nevadí, že se jmenuješ podle boha, co? To je super, protože mě se to líbý." usmála jsem se.
"Jdeš?" ozvalo se zepředu. Chloe s Lilith už postávaly u velkých kovových vrat. Nějakého vchodu do čehosi.
"Jasně." řekla jsem a doběhla jsem k nim. Chloe neodpověděla a vytáhla z batohu svazek klíčů. Dlouho se s nimi montovala. Konečně našla ten správný s cedulkou "sklad". Ikdyž ho měla, tak se jí pořád nedařilo odemknout.
"Do háje. Blbý zamrzlí zámky." vytasila zapalovač a zahřála s ním klíč. Pak konečně odemkla.
"Co tu vůbec chceme?" zeptala jsem se Lilith. Ta pokrčila rameny.
"Nevím. Nikdy jsem tu nebyla."
"Ale já jo." odpovídala Chloe, zatímco otevýrala obří vrzající bránu. "Bydlí tu jeden můj kámoš a možná by nám mohl pomoct dostat se do Tábora."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marillë Marillë | Web | 23. října 2012 v 20:07 | Reagovat

Bohové, tohle že je nudný? Anti, to je skvělá kapitola! Jak o ní můžeš tvrdit, že je nudná?
Juls je dobrej :D Nenapadlo by mě, že se meč bude měnit malýho klučinu :) To byl skvělý nápad. "Bratránek Excallibur" :D ...
Nevadí mi, že píšeš... no, tou rychlostí jakou píšeš. Já píšu ještě pomaleji, takže stejně nemám, co mluvit. Na tohle bych čekala klidně měsíc!

2 Rien Rien | 24. října 2012 v 22:36 | Reagovat

páni, úžasná kapitola! Návod jak přežít- tos zabila :D :D boží, těšim se na další dílek :)

3 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 30. října 2012 v 18:04 | Reagovat

Božský ... tak a teď do mě uhodil blesk .. a další... né héro nech ni ty vlasy ... sorry Diusi ale ono je to fakt B..... je to super kapitola a ten meč....

4 joebloe joebloe | Web | 20. června 2015 v 9:17 | Reagovat

půjčit 1000kč 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama