Povídka pro Dizinku♥♥

29. ledna 2013 v 20:57 | Anti~ |  Jednorázovky (FanFiction)
No.. mám tu dalšěí povídku. Uvažovala jsem, že něco napíšu, ale nevěděla jsem co a Dizinka mi na skypu napsala, ať teda napíšu o ní (jako její RPC postavě). Sem si řekla proč ne, a napsala. Dizinka byla celkem náročná a donutila mě napsat to jako romantiku.. a taky tam musel bejt sex. To fakt není moje praktika a nikdy jsem o tom psát neskoušela, takže to dopadlo děsně. Ale.. prej to bylo dobrý (což podle mě ani náhodou), tak sem si řekla, co ztratím, když to dám na blog. Možná akorát svojí sebeúctu a dobrý jméno.Tak.. třeba si to někdo přečte (a nezabíjejte mě jo? jsem ještě mladá a ambiciozní).
Jo a je to fanfiction na anime Naruto.

"Pomatuješ si ještě, jak jsem říkala, že s tím nesouhlasím?" zeptala jsem se a obrátila jsem k němu pohled.
"Jo, proč?" odpovídal Daichi otázku, otázkou. Byl to takový jeho zvyk, a mě tím lezl neskutečně na nervy.
"Kdy přesně jsi došel k závěru, že na to co říkám kašleš?" řekla jsem, teď už docela nevrle. Chvíli mlčel, buď protože kolem nás prošli dva ninjové a on se tvářil, jako naprosto nevinný obyvatel města, což mu moc nevyšlo. Nevinní obyčejní obyvatelé totiž nevipadají jako psychopatští zabijáčtí ninjové. A to nebylo jenom přirovnání, to byla pravda.

"V tý chvíli, kdy jsem tě unesl?" odpověděl Daichi, jako obvykle otázkou. Nadechla jsem se, že mu k tomu něco dodám, ale nic mě nenapadlo. Ta odpověd byla sakra dobrá. Skoro jsem zapoměla, že ikdyž málo mluví, to co řekne vždycky stojí za to. Vlastně, nebýt mojí ukecanosti a jeho inteligence, nejspíš by jeden z nás toho druhýho zabil. Místo toho jsme spolu prakticky chodili, ikdyž to je špatný slovo. Když spolu normální lidi chodí, nesnaží se je zabít šílení ninjové. Spíš to nazívám.. alternativní vztah dvou lidí, kteří se (doufám) milují. Něco jako láska, ale přičtěte k tomu to, že utíkají před lidmi co se je snaží zabít a jeden z nich je tak trochu cvok (ano, mluvím o sobě).
"To ja fakt.." špitla jsem, ale na chvíli jsem se odmlčela, jelikož kolem nás znovu procházeli ninjové "ale vážně sme museli chodit do Konohy? Není to trochu nápadný?"
"No právě. Tady by tě nečekali. A navíc.. no to je jedno."
"A navíc co?"
"To je jedno."
"Mě ne."
"Budu hádat, když ti to neřeknu, budeš mě s tím otravovat ještě hodně dlouho, že jo?"
"Jaks to uhodl?" zeptala jsem se nevinně a hodila po něm svým nejsladším xichtíkem. Chvíli na mě jenom koukal, jako by si ten pohled chtěl užít. Musela jsem ten výraz stáhnout do ústaraní a nahradit ho netrpělivím, aby mi to konečně řekl.
"Dobře, tak trochu jsem je sledoval.. a vypadá to, že nepříjemně velká skupina lidí, kteří tě chtějí zabít žije tady, v Konoze." Chvíli jsem na něj zírala a než se mi podařilo vymyslet pořádnou odpověď. Nestihla jsem jí však vyslovit, protože už ode mě odcházel. No skvělý, hledají mě zabijáci, a on mě nechá samotnou na ulici.
Když jsem ho doběhla, neobtažoval se mě ani pozdravit a skoro sám pro sebe řekl "Měli bysme zmizet z ulic, než se setmí, mohli by tě poznat."
"Jo, vážně? No neříkej!" vydechla jsem ironicky. Já mu to říkala prakticky celou dobu, od chvíle, co jsme vešli do vesnice. Skoro jsem zapoměla, že pokud jde o mojí ochranu, tak má sklony, k nelogickýmu chování.

Dřív mi vadilo krást, ale to vás přejde, když úmyslně i neúmyslně zabijete pár lidí. Nikdy jsem se nevloupala do domu a Daichi nejspíš taky ne, protože se nezabýval nějakými paklíči nebo vloupávacími jutsu (ikdyž, nejsem si jsitá, jestli něco takovýho existuje), prostě vykopl dveře. Ještě, že tam nikdo nebyl. Byl to byt, pořádně starý a umístěný v té nejméně obydlené části města. Ale i přez to všechno vypadal dost zabydleně, o čemž svědčila ta úchvatná spousta bordelu. Netušila jsem, jak Daichi věděl, že tam nikdo nebude, ale radši jsem se na to ani neptala. Jednoduše jsem skočila po hlavě do postele, boty ze mě sletěli za letu, ani nevím jak se mi to podařilo. Párkrát jsem to potom skoušela, ale vždycky jsem se akorát vyflákala.
Chvíli jsme na sebe s Daichim jenom beze slov z čučeli. Vím, že to zní dost divně, ale ikdyž náš vztah začal vlastně začal hlavně díky slovům, tak teď jsme je ani moc nepotřebovali. A to připouštím jako ukecaný člověk, prostě mi stačilo koukat na něj a byla jsem naprosto neskutečně idiotsky šťastná. Asi to na mě bylo vydět, protože Daichi podotknul: "Čemu se tak křeníš?" Normálně bych asi jenom tak zrudla, ale tentokrát mě napadla vážně dobrá odpověď.
"Ale.. ta postel je tak pohodlná."vzdychla jsem.
"Můžu se přidat?" myslím, že to byla jenom řečnická otázka. Každopádně jsem uhnula a on skočil vedle mě. "Úžasná.." zamumlal po chvíli, ale nejsem si jistá, jestli to bylo na účet tý postele, protože ta byla úděsně tvrdá (ano, ano, kecala jsem).
"Fakt boží postel" vzdychnul, převalil se na bok a políbil mě. Pokud jsem před tím byla šťastná, tak nevím co se mnou bylo teď. Nejspíš jsem prožívala nějakou šílenou euforii. Prakticky jsem na něj skočila a polibky mu hned opětovala. Ani on na sebe nenechal dlouho čekat. Najednou jsem zapoměla na všechno. Na strach, nervozitu, i na to, že majitel toho bytu by se mohl každou chvílí vrátit. Naše těla byli najednou jako jedno, jeden šílenej, ale zároveň dokonalej hybrid..

A pak to skončilo. Přišlo to nečekaně, jako obvykle. Před očima se mi udělalo rudo a hlava mě rozbolela, jako by mi v ní něco vybuchlo. Už to tu bylo zase. Svět před míma očima začínal mizet, strácela jsem vědomí. A to jsem ani náhodou nehodlala dopustit, alespoň ne tady. Odstrčila jsem Daichiho a schválně spadla z postele. Pořádně jsem se praštila, ale díky bolesti se svět zase rozjasnil, ikdyž hlava na tom byla ještě hůř než před chvílí.
"Do hajzlu.." zaskřípala jsem zuby, když jsem se zvedlala na nohy a rychle na sebe házela oblečení.
"To si děláš srandu? Zase?" vzdychnul trochu naštvaně, ikdyž spíš to znělo smutně.
"No jo.. ta moje pitomá démonka se zase ozývá, musím jít sežrat pár lidí. Počkej tady!" přisvědčila jsem. To tvrzení nebylo až tak úplně přesný, tři věci byli mimo. Zaprvý, nebyla to přímo démonka, byla to bohyně krve. Zadruhý, nešla jsem žrát lidí, jenom jim pít krev, ikdyž to je skoro to samí, prootže umřou v obou případech. A konečně zatřetí, říkat mu ať počká bylo naprosto zbytečný. Věděla jsem, že hned jak odejdu, poběží za mnou.
Na ulici jsem vyběhla po pár vteřinách. Ikdyž vyběhla je slabé slovo, přesněji řečeno jsem vyskočila oknem. Stihla jsem uběhnout sotva pár metrů, než se mi to zase vrátilo. Potlačila jsem závrať a donutila jsem se uběhnout ještě kus cesty, alespoň do další ulice. Pak jsem se tomu poddala a konečně jsem omdlela. Bylo to tu, zase. Démonka si půjčila mí tělo. Nevadilo by mi to, kdyby pak z těch hnusáren, co ona tak ráda provádí, nevinili mě. Ale můžu si za to sama, kdybych nebyla zásadně proti pití krve a pila jí ještě když jsem nad sebou měla kontrolu, nemusela by mi krást tělo.

Jako obvykle jsem si skoro nic nepamatovala, jenom útržky. Bez těch bych se klidně obešla, nic moc hezkýho to nebylo.
Probudila jsem se celá rozbolavělá. Ten pocit by se dal přirovnat ke kocovině, akorát asi tak miliardkrát horší. Když se svět přestal točit, uviděla jsem, že ležím pořádný kus od vesnice, v lese. Konohu jsem neviděla a věděla jsem to jenom díky tomu, že jsem pobíháním v tomhle lese strávila velkou část svého dětství. Maličko mě to uklidnilo. To byl první dojem, druhý nastal až poté co se mi pohled úplně ustálil. Měl na mě přesně opačný účinek. Zalapala jsem po dechu. Vypadalo to jako by přišel konec světa. Velká část přírody byla poničená, stromy vyvrácené, tráva buď sežehlá nebo žádná, ale to nebylo nic proti tomu ostatnímu. Mrtví. Tolik jsem jich nečekala. Démonka se teda pořádně vyřádila. Na to jsem se nemohla dívat. Srdce mi poplašeně bilo. Honem jsem se zvedla a motala jsem se pryč.
Cestou zpátky jsem zjistila, že většina z těch lidí jsou ninjové a napadla mě šílená myšlenka, je možné že démonka zabila ty zabijáky co po nás šli? Nemohla jsem tomu uvěřit, dokud jsem se nepřitrmácela do města a nenašla tam Daichiho, který mi to potvrdil.

Bohužel, ikdyž byla valná část našich nepřátel mrtvá, mělo to i ty záporné stránky. Celá vesnice byla na nohou a hledala ti co za to mohli, nás. Museli jsme hned zmizet. Dosud jsem se tam nevrátila, ale doufám, že se mi to brzo podaří, protože mi můj domov vážně chybý. Ale ne tolik jak by měl, mám Daichiho, on je teď můj domov, moje rodina. Je prakticky všechno co mám. Myslím, že ho miluju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 29. ledna 2013 v 21:17 | Reagovat

Jak už jsem psala na skype....
JÁ TO MILUJU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
dĚKUJU JE TO BOŽÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!*-------------------*

2 Adrin Adrin | Web | 30. ledna 2013 v 14:46 | Reagovat

no, akorát sem dočetla... víš ;D a je to doopravdy skvělé!! :333 mě se to teda MOC líbí :3
♥♥♥

3 Lairai Lairai | E-mail | Web | 1. února 2013 v 9:18 | Reagovat

Je to super :33 asi začnu číst další tvoje povídky :D

4 MIKKI MIKKI | Web | 14. února 2013 v 20:25 | Reagovat

awwwh~ Miluju tuhle povídku!! *-* <33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama