Sen (Moje první povídka vůbec)

8. ledna 2013 v 15:13 | Anti~ |  Jednorázovky (Originální)
Tak jo.. uvažovala jsem co sem dát, když tu nebudu. Na noťasu těch povídek moc nemám, protože většinou píšu spíš do pokračujících povídek než do jednorázovek. Tahle povídka je přímo historická, je to pravděpodobně moje úplně první povídka. Ty povídky o dvou až třech větách pojednávající o ferdovi mravenci a krtečkovi, co jsem psala v době, kdy jsem se naučila psát (takže asi v 5-6) nepočítám :D Je v ní hodně ujetostí, ale celkově jsem jí nechala skoro beze změny. Tak se mi prosím nesmějte ._. Sice si myslím, že na to, že to je z března roku 2010, tak je to celkem dobrý xD
Nejdřív jsem sem chtěla dát nějakou písničku, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat.. žádná písnička si nezaslouží být znesvěcena tím, že bych jí k tomuhle přirovnala. Teda jo.. pár jich tu je.. Takata, Gangam Style, Baby, a pár dalších, ale žádná se k tomu nehodí.Tak jsem místo toho za dvě minuty spatlala obrázek.
Stane se vám někdy, že se vám zdá stále to samé, stále stejná noční můra? Mně se to stal, přišlo mi že mi sen dává nějaké poselství, ale já nevěděla jaké. Asi si říkáte že jsem na ten sen musela být zvyklá, že mně v něm nic nepřekvapí. Mýlíte se, na ty hrůzy se nedá zvyknout. Jako by měl mozek a každou noc mě vystrašil jiným způsobem. Usínala jsem se strachem a budila jsem se celá zpocená. Ale více než samotného snu jsem se bála toho co by mohl znamenat.

Jednoho dne mi můj sen způsobil větší drama než obvykle. Začal jako obvykle: stála jsem uprostřed silnice a vedle mne stáli člověk mně drahý(právě to se na mém snu měnilo, člověk který vedle mne stojí), pokusila jsem se mu pohlédnout do obličeje, ale místo tváře jsem uviděla jakousi mlhu. Prostě jsem věděla že ten někdo pro mě něco znamená. Tak jsem se místo na jeho obličej podívala na jeho nohy. Byli přikované k zemi. Nemohl odejít. Uslyšela jsem troubení. Řítil se k nám kamion a já nedokázala odejít a nechat tam toho někoho zemřít. V mé obyčejné noční můře by nás oba ten kamion přejel, ale teď ne. Místo toho mne chvíli před nárazem někdo odstrčil a já se musela dívat, jak oba zemřeli.
S vystrašeným výkřikem jsem se napřímila na posteli. Přišlo mi že toho člověka, který mě v tom snu zachránil znám. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo teprve půl páté ráno. Vyhrabala jsem se na nohy. Došla jsem po špičkách do koupelny. Nechtěla jsem vzbudit mamku.Tam jsem se osprchovala, jelikož jsem byla šíleně spocená. Navíc mě chladná voda uklidnovala. Převlékla jsem se do školy. Pak stačilo jen vyčkávat až bude čas jít. Za čekání jsem vyděla ještě odcházet mamku.Té bych nemohla nic z toho co se mi zdálo vykládat. Nevěřila by mi. A tatku jsem neměla. Byl policistou, ale jednou (byly mi čtyři) ho někdo zastřělil. Pachatel se nenašel.
Náš dům stál pár ulic od školy. Vyrazila jsem o dost dříve než by bylo potřeba. Prostě jsem nechtěla zůstat v tom potemnělém a tichém prostředí sama. Seběhla jsem ze mírného kopečku na kterém dům stál. Proběhla jsem ulicemy, které jsem znala nazpaměť, ale kousek před školou jsem se zastavila. Stála jsem před rušnou křižovatkou. Kvůli těm snům které se mi zdály jsem z ní měla hrůzu. Stála jsem na té křižovatce strašně dlouho než jsem se odhodlala jít dál. Jakmile jsem přešla silnici prořítil se po ní nějaký šílenec ve sporťáku. Strachy jsem skoro vylétla z kůže.
Před školu jsem přišla, jak jsem očekávala, jako první. Seděla jsem na schodech před vchodem dokud se nezačali shromáždovat jiní žáci, pak jsem v povzdálí čekala než přijde moje nejlepší kamarádka. Přiřítila se těsně před začátkem vyučování. Byla to drobná blondýnka s věčně rozcuchanými vlasy a modrýma očima. Jmenovala se Ema.
"Ježiši, Suz proč tu na mě čekáš. Honem pojd nebo přijdem pozdě."vychrlila na mě.
Do učebny angličtiny jsme se přiřítily na poslední chvíly. Těsně před tím, než do ní vstoupila učitelka. Vůbec jsem neposlouchala ten její výklad o slovesech. Mozkem jsem byla u svého snu. Učitelka se mě na nic nezeptala. Naštěstí. Nevnímala jsem co se děje téměř celé vyučování. O poslední hodině(Zemák) jsem dokonale zvorala test. Neznala jsem odpověď na jedinou otázku. Když jsme s Em odcházeli ze třídy učitel se na mě usmál(většinou jsem byla věrný školáček). To asi ještě neviděl ten test. Doufala jsem že ho ani neuvidí.
K obědu mělo být vepřové. Já jsem však vegetariánka, tak jsem tam šla jen abych si pokecala s Em. Ema do sebe jídlo cpala jako piraňa. Mezi sousty se snažila něco říct, ale jediné co jsem slyšela byli zvuky jako "uea,bue,guul,mvaa"a jiný. Ikdyby říkala něco srozumitelného, tak bych jí neposlouchala. Byla jsem pořád duševně mimo. Em dojedla hodně brzy. Spolu jsme pak šli domů. Před křižovatkou jsem se zastavila. Neměla jsem to dělat. Em šla směle dál. Pohlédla jsem na směr jízdy. Na Em se řítil kamion. Úplně stejný jako o kterém se mi zdálo. Doklaplo mi to. To Em má ten kamion přejet. To nedovolím. Takle jsem se zapřemíšlela na setinu sekundy.
"Em!"zakřičela jsem na ní. Obrátila se na mě. Ukázala jsem na kamion. Vyjekla. Rozeběhla jsem se k ní. Ona asi
chtěla běžet do bezpečí, ale jako by jí ztuhli nohy. Strachy se nemohla hnout. Jen němě zírala na svou smrt. Když už byl kamion od Em na pár metrů daleko, došlo mi že se k ní v čas nedostanu. Ale to co se stalo byl zřejmě zázrak. Em někdo srazil z cesty. Tak jako mě v mém snu. Zřejmě zemřel a řidič s kamionem odjel, asi mu bylo jedno že mi srazil kámošku. Já doběhla těch zbývajících pár metrů. Em ten náklaďák přejel jen nohy. Ten kdo ji zachránil tam nebyl. Ani kapička jeho krve. Moje první a poslední hipotéza byla ta že to byl anděl stážný. Obvykle nejsem pověrčivá, ale jiná možnost mě nenapadla a blázen snad nejsem.
Někdo asi zavolal záchranku, protože po pár minutách přijela. Em museli operovat nohy, a moc dobře to nedopadlo. Chudinka skončila na vozíčku. Pořád lepší než být mrtvý. Už není tak veselá jako dříve, ale vzala to dobře. Toho dne však stejně někdo umřel. Emmina babička. Když její dcera zavolala co se mi a Em stalo nevidržela to. Dostala šok a zemřela. Asi je to osud.I k tomuhle se dá říct něco dobrého. Emina babička trpěla leukémií. Tohle byla rychlejší a méně bolestná smrt. Musím poděkovat všem andělům na nebi.
Nebýt nich zemřeli by toho dne dva možná i tři lidé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terka-trochu-nenormalni terka-trochu-nenormalni | 10. ledna 2013 v 16:06 | Reagovat

je to moc hezkýý nevím čeho si se bála,povedlo se ti to ...... je to fakt hezký ale jen by mně zajímalo jak si se dostala na comp???? vždy´t jsi na horách

2 Tia Zealot Crystalvoyager Tia Zealot Crystalvoyager | Web | 15. ledna 2013 v 20:34 | Reagovat

...wow... Musím přiznat, Kecale, že tohle... bylo dobrý :) Hodně dobrý. Krásně procítěně napsaný, mělo to směr a epiku a nádherně jsi tam promítla svoje pocity *_* Fakt klobouk dolů - když pominu terrible pravopis :D Taky dost opakuješ slova, ale to je jedno. Tohle je poklad -víc takových povídek piš! ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama