Největší loseři antického světa part 06

13. února 2013 v 19:43 | Anti~ |  Největší loseři antického světa
A je to tu! Po bezmála miliardě let se vrací Dius. Tenhle díl je supernudej. Jsem v nudný části, dál jsem to nějak nedomislel, tkaže další díl bude asi kravina první třídy. Ale co, o tom Dius je, ne?
Bez dalších keců, prostě čtěte ._.
Pomatujete, jak jsem říkala, že dvojčata jsou vlastně klonovaná debilita, jeden blbější než druhej? (Ne? Tak to sem to asi říkala někde jinde.) Tak jim musím něco, proti své vůli, říct na obhajobu. V kradení nejsou až tak blbý. Ikdyž to bude asi mít co dělat s krví, genama a dědičností. Každopádně, mě kradení až tak nejde. Jednou jsem se koukla na jeden film kde byli zloději a na chvíli jsem měla jasno o své budoucnosti. Myslím, že to byli Dannyho Parťáci, ale v tý době mi bylo asi šest nebo sedm, takže to nemůžu posoudit. To kradení mě děsně chytlo, tak jsem si několik dalších měsíců skoušela kapsaření. Řekla bych, že mi to moc nešlo, ale to bych si nadržovala. Nakonec máma ty moje neustálý průsery nevydržela, takže mě skoro na rok poslala k taťkovi do podsvětí. Já s tím problém neměla. Nemusela sem chodit do školy, takže sem byla celkem spokojená, jenom s tím kradením to šlo do háje. Kostěný stráže zrovna moc nemilujou prcky, kteří jim kradou žebra, obratle a jiný důležitý části těla.

A tuhle další z mnoha epizod mého dětství vám neříkám proto, abyste pochopili, proč mi tolik lidí (většina mích příbuzných ze strany lidí je mezi nima) říká, že nesnesitelnej démonskej spratek sem byla už ve chvíli, co sem se narodila. A tím jen tak mimochodem nesouhlasím, podle mě to je výchovou. Kdyby si moje milá maminka nestěžovala na to, že nechce mít doma ubulený děcko a až do čtyř let mě nenechala žít skoro jenom v podsvětí, tak ze mě možná mohla bejt "normální" holka jako Hazekla. A kdyby se na mě nevykašlal i tatíček a nenechal většinu výchovy na strýčku Charónovy, bratránkovi Thanatovi a tetičkách Hekaté a Nix, tak ze mě mohl být někdo jako Nico (nebo superpadouch). Ale jsem jim za to upřímě vděčná. Jsem pyšná na to, že jsem totální retardka.

Zase sem se rozkecala. Tuhle slohovku jsem psala, abych nějak smysluplně začala o tom, že se dvojčatům podařilo ukrást auto, aniž by si toho někdo všiml. A bylo to náhodou na Texas fakt frekventovaný parkoviště. Ikdyž přiznávám, že v tý časti Texasu, kde stál Ranč Trojité G byli nejobsazovanější parkoviště zaplněná asi tak z desetiny jejich kapacity.
Avšak, nebudu dvojčata nedoceňovat, jen pro případ, že by čistě náhodou tohle četly. Příště by mě mohli nechat jet autobusem.
Každopádně jsme nakonec přece jen dojeli, i přez jejich úchvatné řidičské schopnosti. Tři čtvrtiny jízdy se prali o to, kdo bude řídit. Poté co se jim podařilo málem nabourat do stromu (ze silnice jsme sjeli dávno) mi došla trpělivost a řízení jsem si zabrala pro sebe. Nejsem zrovna dobrá řidička, ale radši nabourám sama, než se vystavovat jejich vlivu.

Po pár hodinách jízdy jsme dojeli do jakéhosi města, jehož název si nemůžu vybavit. Vlastně můžu, ale to bych musela podnikat výpravu do hlubin svého mozku a to se mi moc nechce. Spokojte se s tím, že to byla nějaká díra.
Zaparkovala jsem svým osobitým spůsobem, nabourala jsem do aut přede mnou i za mnou a dělala to tak dlouho dokud jim nepřestal pískat alarm.
"Tvé řidičské schopnosti mě až udivují." podotknul Travis ironicky, když vyskočil z auta a prohlížel si předek auta za tím naším (ikdyž technicky vzato naše nebylo). Ono autíčko mělo oby přední světla vypadlá a dost pochroumaný celý zbytek předku (jak se to jmenuje fakt netuším, nikdy jsem se o to nezajímala).
"Fakt vtipný, říká ten co sjel ze silnice, najel do pro protisměru a jel v něm deset minut, než mu došlo, že jede blbě." oplatila jsem mu to jízlivě a zabouchla jsem za sebou dveře auta, trochu zbytečně, protože stačilo ujít dva kroky a upadly z pantů. Bylo mi skoro líto toho komu to auto patřilo.
"Tak co? Kde to je?" zeptala jsem se Connora, který disponoval oním geniálním Iphonem s GPS.
"No.. pár ulic odsud." mumlal a čučel na mobil. Travis mu nakoukl přez rameno a následně obrátil oči v sloup.
"Jo.. pár ulic, než se PacMan dostane z bludiště."
"Co?" ozval se Connor překvapeně. Asi mu v tý chvíli došlo, že jsme na něj mluvili. Travis mu z rukou vytrhnul Iphone a konečně se koukl na ty mapy.
"Je to támhle." řekl a mávl rukou kamsi.
"Kde?" zeptala sem se nechápavě a koukla tím měrem. "V Cukrárně?"
"Ne blbe.. v tom baráku vedle, s obří cedulí ´Ústředí NEZNICITLENEHOSUPERPADOUCHA666´" odpověděl mi vrcholně otráveně a radši tam vyrazil. Šourala jsem se za ním, teda hned po té co jsem se vrátila a velice laskavě oznámila jeho bratrovi, který absolvovat mozkové zhroucení, jelikož mu Travis zničil rozehranou hru, že přijít o dva dny hraní (když se vynechají ty chvíle, kdy měl přestávku) a pouhé dva body do světového High Score, není tak děsný, aby se nemohl zvednout a pomoct mi zachránit svět.

Před vstupem do toho domu jsem dost váhala.
"Třeba je to past? Jak je možný, že to tu policajti ještě nenašli." špitla jsem. Connor pokrčil rameny a dál se užíral. Oproti tomu jeho brácha, kterýmu už jsme oba asi pořádně brnkali na nervy, k tomu měl co říct.
"Jednoduše.. třeba sou stejně blbý jak ty."
"Hmm.." zamručela jsem, než mi došlo, co to vlastně říkal "HEY!"
"Popíráš to?"
"Jo!"
Asi ho to hádání se mnou už vážně hodně štvalo, protože mi neodpověděl. Náfuka. Zdědit nějaký superschopnosti, tak mu to natřu na celý čáře. Ale ne, já musím bejt ten vadnej exemplář. Takže místo, abych ty dva otrapy proměnila v první humanoidní návštěvníky Marsu, jsem se zmohla jen na to, že jsem velice prudce otevřela dveře. Jak cool, že?
Jak je u mě zvykem, bylo otevření těch dveří chyba o průměru padesáti fotbalových hřiští naskládaných do kruhu (nebo Diusova nosu na libovolné karikatuře, po přípědě v božské podobě). Sotva sem ty dveře otevřela a všechno obsazenstvo místnosti se na mě otočilo. Chvíli jsem nebyla schopná slov. "Nenechte se rušit" špitla jsem, a zase za sebou zabouchla.
"Co je?" zeptal se Connor, asi o vteřinu později, kdy už jsem se opírala o dveře. Vrhla jsem na něj zabijácký pohled.
"Ale nic.. jenom jste se mi neobtěžovali říct, že sem přijde můj třetí největší nepřítel." vypálila jsem. Dvojčata (který zase aktualizovali svojí dvojčatovskou stejnost) si vyměnili ironický pohledy.
"Ty si je řadíš? Kolikátý sme mi?" ukřenil se Travis, kterýmu ani trochu nevadilo, že za dveřma je moje Trojka.
"Čtvrtý.. ale o to teď nejde. Jak se SAKRADRÁT dostal z Podsvětí?" zavyla jsem a zeptala jsem se spíš sama sebe. Asi jsem těma řečema o Podsvětí dvojčata vyděsila.
"Kdo? Řekni, že ne Kronos. Toho už fakt ne!" valil oči Connor.
"Co? Ne! Někdo horší."
"To jde?"
"Jo jde.. Luke."
Luke se na vrcholek mého seznamu úhlavních nepřátel (Který je mimochodem celkem dlouhý. Asi jako takový ty trapně dlouhý seznamy úkolů co se dávaj Popelce ve většině filmových spracování. Myslím ten typ, kde papír sahá až na zem.) nedostal jen tak náhodou. Začalo to tím, jak jsem všem vykecala že Kronos je bůh úrody. Pak sme se párkrát pohádali, když přišel k nám do Hádova podzemního baráku na návštěvu. To mi moc nevadilo, já se ráda hádám, jenže pak Luke překročil hranici snesitelnosti. Nevím, kdo mu vykecal jednu z mích mnoha slabích stránek, ale přidal mi do jídla...Kanadský Borůvky. Vím, že to není zrovna častý jídlo, ale i tak na ně mám alergii. Opuchla jsem jak ta borůvka a málem jsem se udusil. To mě naštvalo, jako fakt hodně. Víte, jak já se mstím? Krutě, tvrdě a originálně (někdo přidává i trapně a ujetě, ale to mě velice uráží). Když on na mě s alergiema, tak já na něj taky, jenom.. silnějš. Na jeho profilu na facebooku jsem zjistila, že je alergický na kafe (taky zajímavý co?). Tak co si myslíte, že jsem udělala? Jestli jste čekali, že jsem mu dala do jídla kafový zrna, tak jste vedle. Já jsem Jack Grayová, já dělám všechno ve velkým.
Nejdřív mě napadlo, že bych mohla uvařit kafe v nějakým velkým kotly a vylít ho do Tartaru. Ale došla jsem k názoru, že by to bylo necitlivý vůči jeho ostatním obyvatelům, a já si nechtěla znepřátelit Kronose. Takže jsem si koupila spoustu pytlů toho nejlevnějšího instantního kafe a prostě jsem je všechny vysipala do Tartar-díry. A budiž sněží kafe.

Tak.. a pokud jste to všechno přečetli, tak vám snad doklaplo, že jsem nebyla zrovna na větvy z toho, že mě od Luka dělí jenom jedny velice tenký pravděpodobně "Made in China" dveře. Obzvlášť, když je na řadě s odplatou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | Web | 13. února 2013 v 19:54 | Reagovat

BOže ty mě zabiješ!!!:DD Já to tak miluju,opovaž se to příští kapitolou skončit!:DD Musíš psát tak dlouho,dokud si my dvě budeme psát na skype!:DDD Já to prostě milujuuuuu!!!x333 <3333 PPrej Made in china :´DDDD Kámo,jestli existuje i bůh pro psaní,tak jsi to ty!:DDDDD Honem další,jinak asi umřu O.O Chci vědět co Luka udělá >:DD A co udělá Jacky :DDDDD Takže co z toho pline?:DD Zítra,popřípadě dneska další kapitola!!!!xDDDDD

2 Terka Terka | 14. února 2013 v 18:31 | Reagovat

bože ještě jednou řekneš že je to nudný a zaspamuju ti to tu.. je to super-božsko- polobožsko-hádesovsko-poseidonovsko-rakeťácko- úžasnýá :-D  :-D  :-D  :-D další kapitolu nejlíp hned

3 Terka Terka | 15. února 2013 v 14:45 | Reagovat

miláčku,nechtěla by si se někdy stavit u mně na blogu.. ???? já ti to jenom připomínám, vůbec to není protože tam nikdo kromně tebe nechodí... [:tired:]  O_O  ???

4 Kuroneko Mistletin von Ookami Kuroneko Mistletin von Ookami | E-mail | Web | 16. února 2013 v 15:06 | Reagovat

To s tím kafem bylo ultra- božský, prostě velká pomsta ve velkým stylu Jack Gryové :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama