Realita?

7. června 2013 v 19:38 | Anti~ |  Jednorázovky (Originální)
Tak jo. Pořád platí, že nepíšu, dokud si nepřečteteTOHLE, ale tohle mám na compu už dost dlouho a tak trochu to považuju za svůj masterstick. Už jsem i vymyslela pokračování, které nikdy nenapíšu. Je to něco jako Pilot seriálu, který nikdy nebyl natočen, ale také to funguje jako samotný příběh.
Jsem si vědomá toho, že to nikdo nepřečtete, ale co se dá dělat .__.
*nevěděla jsem k tý povídce a ta písnička se k tomu nějak hodila, ikdyž je o něčem trochu jiným*
Lidé o mě už dříve říkali, že jsem blázen. Ale v té době to asi nemysleli doslova. Byla jsem jenom divná. Nevadilo mi to. Uznávala jsem to, protože jsem věděla, že je to pravda.
Hodně jsem se zajímala o téma reality. Co je skutečné a co ne? Nebyla jsem tím nějak posedlá, nebo tak. Jen mi to připadalo zajímavé. Měla jsem spoustu zvláštních zvyků. Například když jsem jezdila autobusem, tak jsem se vždy, pokud jsem mohla, posadila k oknu na tu stranu, která byla od slunce. Když jsem měla štěstí, tak se v mém okně odrážel výhled z toho na druhé straně vozidla. Fascinovalo mě to. Pokud jsem nad tím moc nepřemýšlela, tak ty dva světy splývaly a občas jsem dokonce nerozeznala co je skutečné a co je odraz. Nikdy jsem o tom nikomu neříkala. Bylo to jako bych viděla jiný svět. Přišlo mi, jako bych věděla něco co ostatní ne. Bylo mi jasné, že je to hloupost, ale prostě mě to těšilo. A to asi byl další z důvodů, proč o mě všichni říkali, že jsem divná. Normální čtrnáctileté dívky o takových věcech nepřemýšlí. Ty se zajímají hlavně o zábavu, přátele a kluky. Nic z toho u mě nehrozilo. Lidé se ode mě drželi dál, stejně jako já od nich.


O autobuse nemluvím jenom kvůli osvětlení mé situace. Na tom samém místě to i začalo. Byla už půlka Února, ale sněhu bylo stále dost. Svět jako by se omezil na dvě barvy, černou a bílou. Pokud šlo o výhled z okna, tak to bylo mé období, i přez to že to počasí jsem nesnášela. Oblečení jsem měla celé promočené a studené, avšak v té chvíli mě to moc nezajímalo. Užívala jsem si pohled na splývající se aleje stromů. Po obou stranách vozovky byli zasázené okrasné stromky. Cestou jsme jezdili i okolo mnohem zajímavějších míst, ale tohle jsem měla ze všech nejraději. I po těch pár letech, se na tomhle místě stávalo, že jsem si špatně tipla, který strom tam je a který ne. Vždy když se to stalo, v duchu jsem se pousmála.
Je trochu ironie, že se to stalo zrovna tady. Mohlo to být tolik různých míst, ale ono se to musí pokazit zrovna na mém oblíbeném. Na jednu věc jsem totiž zapomínala, zima není jenom krásná, je i zrádná. Silnice byla namrzlá a autobus dostal smyk. Opravdu ráda bych řekla, co se stalo. Moc ráda bych vypovídala své pocity. Ani nevíte jak moc. Ale to nejde. Hned na začátku, když autobus padal na zem, jsem narazila hlavou do okenního skla a omdlela. Vlastně jsem měla štěstí.
Prý to byla hrozná nehoda. Několik mrtvých, spousta zraněných, ve Správách to byla událost dne. Avšak, o tom všem jsem já nic nevěděla. I přes to, že jsem nebyla při smyslech, jsem utrpěla nehezkou sbírku poranění, jak vnitřních tak vnějších. Nikdo moc nečekal, že to přežiju, ale já jsem asi houževnatější, než vypadám. Kromě toho, že jsem pár týdnů strávila v kómatu, než jsem se zázračně probudila, jsem vyvázla bez následků.
To jsem si myslela. Ale byla jsem vedle.

Moje následky se objevily později. Uběhly skoro dva roky, všechno se začalo vracet do normálu. Překonala jsem strach z dopravních prostředků, znovu jsem chodila do školy, kde mě samozřejmě zase ignorovali. Tentokrát mi to, ale nevadilo. Byla jsem ráda, že si můžu užívat jednoduchý život, bez sestřiček a doktorů v bílých pláštích, neustále zmateně pobíhajících a ptajících se na otravné otázky.

Samozřejmě, že to takhle nezůstalo. Následky se začali zjevovat z ničeho nic. Bez varování. Žádné šílené sny, žádné zvláštní pocity, nic co by mě na to připravilo. Všechno se to na mě jen tak vyvalilo.
Poprvé se mi to stalo na tom nejhorším místě, kde mohlo. Seděla jsem ve škole na hodině. Duševně jsem byla tak trochu mimo, ale náhle jsem uviděla něco, co mě přivedlo zpátky do reality. Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhla skupina nepřátelsky vypadajících mužů. Všichni na sobě měli staré vojenské uniformy a v rukou zbraně. Roztěkaně se rozhlíželi po místnosti, ale jako by nikoho neviděli, jako by tam nebyla celá třída plná žáků. Náhle jeden z nich zachytil můj pohled, všiml si mě. Něco zakřičel na zbytek skupiny a ukázal na mě. Moc dlouho to netrvalo, pár z nich cosi řeklo v nějaké cizí řeči a pak na mě ten první zamířil puškou a stiskl spoušť.
Zakřičela jsme a instinktivně spadla ze židle. Když jsem se zvedla na nohy, ti muži už tam nebyli, jenom udivené a pohoršené pohledy zbytku třídy. Určitě jsem neusnula, tím jsem si byla jistá.
Tak co se stalo? To jsem netušila, ale opakovalo se to. V dalších dvou týdnech jsem vídala věci, které tam ve skutečnosti nebyly. Objevovaly se vždy, když jsem se nudila nebo se na nic nesoustředila. V jedné věci se ty představy shodovali, okolní svět jako by pro ně nebyl, někdy jím i procházeli, avšak mě viděli vždycky.

Ani teď nemůžu říct, co jsem měla udělat, ale jsem si jistá, že to určitě nebylo to, co jsem udělala, řekla jsem to své matce. Ona o mě nikdy moc valné mínění neměla. Přesněji řečeno bych řekla, že mě měla za blázna ještě před tím. Tohle jí, ale dostalo. Okamžitě mě poslala do léčebny. Ale ne do takové té, kde lidé bydlí v pokojích po více lidech a dochází na skupinové terapie. Poslala mě do nefalšované léčebny s mřížemi, injekcemi se sedativy a doktory, kteří vám při každé příležitosti zdůrazňují, že jste šílení psychopati.

Pokud jsem na tom před tím byla špatně, tak tam se to ještě zhoršilo. Představy se začali objevovat i ve chvílích, kdy jsem se na něco soustředila. Nejhorší to bylo, když jsem měla slyšení s psychologem. Znovu se tam objevili. Tentokrát to byla žena. Byla mladá, ani hezká ani ošklivá, v náručí svírala dítě. Byla zoufalá, dívala se na mě, jako by po mě něco chtěla, tak to dělalo mnoho z nich. Nic neříkala. Jen tak stála na okraji místnosti, u okna. Psycholog mi nejspíš něco říkal, ale já ho nevnímala, hleděla jsem na tu ženu za ním. Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívaly. Než stihla kterákoli z nás něco říct, rozletěly se dveře. Dovnitř vběhli vojáci, stejně jako v té první představě. Tentokrát si mě nevšímali. Okamžitě se hnali k ženě. Ta na mě naposledy zoufale pohlédla… a vyskočila z okna. Ve stejnou chvíli, kdy mi zmizela z očí, rozplynuli se i vojáci.
Věděla jsem, že to nemohlo být skutečné, ale i přes to mě něco nutilo, abych zjistila, co se s tou ženou stalo. Doběhla jsem k oknu a vyhlédla jsem ven. Samozřejmě, že tam nic nebylo. Ani dveře nebyli otevřené. Psycholog to ale nebral tak dobře jako já. Byl naštvaný, prý se musím přestat těm představám poddávat. Věřte mi, ráda bych to udělala, ale ono to prostě nebylo možné.

Ani v tomhle stádiu to nezůstalo. Ty představy zesilovaly. Bylo jich čím dál víc, byly delší a reálnější. Začaly mě mást, jako ty stromy, kolem kterých jsem dříve jezdívala. Nakonec to vyústilo v to, že jsem se do jedné představy tam ponořila, až jsem přestala vnímat okolní svět. Dozorčí mi museli dát sedativa, aby mě zklidnili. Nejspíš se mi vážně snažili pomoct, protože mě na samotku nezavřeli hned. Udělali to až když se mi to stalo aspoň po desáté.

Nemůžu říct, že by to na samotce bylo nějaké extra špatné. Už jsem si zvykla. Ani nevím, jak dlouho tu jsem, čas skoro nevnímám. Hodiny trávené zíráním na polštáři vycpané bílé stěny ruší jen občasné návštěvy dozorců, kteří mi přináší jídlo. A samozřejmě moje představy, které jsem před pár dny (myslím, že to byli dny), přejmenovala na záchvaty. Vzhledem k tomu, že doktoři už vzdali pokusy o mé vyléčení, tak se není co divit, že se to jenom zhoršuje. Nevidím už jen lidi, ale i kusy jejich okolí.

Světy splývají a já se ztrácím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Píšu:

Dobře :)) 94.7% (72)
Blbě >.< 5.3% (4)

Komentáře

1 Terka Poseidonová Terka Poseidonová | 7. června 2013 v 22:15 | Reagovat

WOW tak to je něco....nemám slov..

2 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 8. června 2013 v 21:00 | Reagovat

Ty víš že to miluji *-* Nechápu jak tě s tím nemohli vzít...

3 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 9. června 2013 v 12:13 | Reagovat

Tohle je úžasné... Vždycky jsem milovala takové psycho příběhy a teď z toho konečně někdo udělal realitu.. Tohle budu číst moc ráda

4 Lea Lea | 12. června 2013 v 18:49 | Reagovat

Woooooooow O_O Krása..!!

5 Marillë Marillë | Web | 16. června 2013 v 20:24 | Reagovat

To je nádhera, Anti! Já vím, komentuju hodně brzo =.=" Promiň.
Vážně nádherně napsaný! Tobě vážný povídky tak strašně jdou! Měla bys je psát častěji!

6 Trey Trey | 27. srpna 2014 v 21:07 | Reagovat

Je to moc krásné jsi výborný spisovatelka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama