Zachraňte vojína Jacksona part 10 (THE END)

31. července 2013 v 21:32 | Anti~ |  Zachraňte vojína Jacksona

THE END! Totální. Rozlučte se s Jack, protože tohle je PRVNÍ povídka kterou jsem kdy dopsala. Je to dost dlouhý. Průměrně dvakrát delší než průměrný díly.. má to myslím.. šest a půl stránky v A4 xDD Nejspíš můj osobní rekord :D Chtěla jsem udělat z posledního dílu něco "spešl". Ikdyž dějově nic moc. Ale.. snažila jsem se. Jo a pravopis je horší než obvykle, word vypověděl službu a byla jsem na to už líná.. možná to opravým zítra.
Jo a poslední dotaz. Už jsem to navrhla Dizince a ona mě přemlouvala, abych to udělala, ale chci slyšet názory všech. Co byste řekli na to, kdyby se Jack zjevila v TLD, když se ho teď budu pokoušet psát. Off course jen jako dosti vedlejší postava. Srovnali byste se s tím, nebo ne? Jo a jako bonus jsem Terce slíbila, že tam ještě dostanu její Kath, ale to vás moc zajímat nemusí, protože nemám navíběr, pokud bych jí tam teď nedalal, když už jí to ňákej Uherskej rok slybuju, tak by mi asi urvala palivi a nacpala mi jí.. do vy víte kam -__-"
Kupodivu.. neskončila jsem pod vodou. Potlesk pro mou osobu. A teď depresivní povzdechnutí prosím, jelikož jsem skončila přesně 24,61 km nad zemí. Vím to přesně, jelikož mám na mobilu takovou aplikaci, co to měří. Netuším, jakej génius jí vynaleznul a proč jsem si jí vůbec stahovala.. každopádně konečně našla využití. Ale ne, že by mě to v tu chvíli zajímalo. Byla jsem moc zaměstnaná histerickým ječením.. jo a tím padáním. (Mimochodem.. taky jsem do té doby nevěděla, že 24,61 km nad zemí jsou nějaký stíny. Svět je plný záhad.)

Musím podotknout, že sama sebe od teď považuji za největšího borce své generace, jak jinak by se mi podařilo spadnout do lesa a jako bonus ještě do stínu jakého si smrku.. a jako bonus k tomu bonusutím stínem proletět a nerozmáznout se o onu okouzlující matičku zem.
Jakmile jsem přestala vykašlávat jehličí a šišky, rozhlédla jsem se po svém okolí. Podle štědrého výskytu Asiatů jsem si vydedukovala, že někde blízko u LA nebo New Yorku asi nebudu. Ani by tam nemuselo být tolik světélkujících nápisů "Welcome to Tokyo", abych si vydedukovala, že jsem ZASE přistála ve svém nejoblíbenějším Japanském městečku.
Hádejte, jak asi drazí Japončíčci reagovali, když se vedle nich z ničeho nic zjevila dosti ojehlicovaná nástiletka oděná v oděvu temnějším než duše Jimma Sterlinga a Chaose dohromady(moji oblíbenýí záporáci v Leverage). Správná odpověď: NIJAK. Japončíčci jsou v tomto oboru dosti otevření. Mají tam samý Otaku, gothiky, lolity a čas od času se jim tam teleportuje promočenej Jamie Bell a Anakin (viz film: Jumper).. ty už skoro nic neudivý. Proto je mám tak ráda. Japansko je první stát, kde dokážu ujít padesát metrů, aniž by na mě někdo pokřikoval ono zakázané slovíčko: EMO.
Když přeskočím můj předlouhý výlev o úchvatnosti některých národů, jakmile jsem se přestala kochat oněmi megabiggawersome budovami, zaměřila jsem se na to, abych tam nestrávila mládí (nebo stáří.. na poloboha jsem skoro důchodkyně). I přez to, že jsem byla mírně unavená, z používání svích dosti omezených superschopností, okamžitě jsem skočila do prvního stínu, který jsem uviděla.
Fakt nevím, čím ta moje neschopnost je, ale to, že se při soustředění na LA v USA oběvím na vrcholku Etny, v obýváku jakéhosi Ruského cara/presidenta/nebo-co-to-tam-vlastně-vedou, pod Golden Gate Bridge nebo v terárku hadů v Pražský Zoo (Praha? Kde je Praha? Určitě někde v Kazachstánu), přímo v domečku anakondy obrovský(sice se pyšním tím, že jsem osoba beze strachu.. jako Supeman, nebo Sportakus, ale přiznávám se, že když se o mě ta příšera otřela, málem jsem z toho dostala infarkt), to se dá považovat skoro za umění.
Zkráceně.. nakonec jsem to dokázala, zjevila jsem se sice přímo na natáčení nějakýho akčňáku myslím, že to bylo "Postradatelní 3". Drahý Chuck Norris ze mě málem dostal infarkt, když jsem se zjevila hned před ním při natáčení nějaký drsný krvavý scény, celá od podežřelé rudé hmoty, s obříma kruhama pod očima a pohledem masového vraha. Pro upřesnění, jednou z mích mnoha zastávek, byla továrna na ketchup v jižní Dakotě, kde jsem zahučela rovnou do nějaký obří vany plný skoro hotovýho ketchupu. Poté, co jsem asi půl hodiny dávila onu rajčatovitou hmotu, sem přísahala, že už to nikdy neskonzumuju. Never ever. EVER!!
Tak zpět do Kansasu lidi, drahá ochranka mě vyvedla předním vchodem, celou od podezřelé rudé hmoty a já strávila "krásný" dlouhý noční čas chůzý po LA, až k okouzlujícímu nápisu "HOLLYWOOD".. sama.. v temnotách.. zdeptaná.. shrbená.. celá od rudé hmoty.. prostě jako Carrie Whitová v Carrie.. jen bez veřerních šatů, telekinetických superschopností a vyvražďování.

Jedinej kdo se mě neleknul byl strejda Charón. Naopak, ten mě pochválil, za můj nový sexi temný Carriovský styl.
"Tobě se nelíbil ten minulý?" usmála jsem se na něj sladce, když jsem se pohodlně usadila na jeho temném korábu (Áách.. to mi připomělo jednu dobrou historku.. jak se rozhodl, že ta malá veslička je na něj málo a chtěl si na Styxku pořídit kopii Černý Perly z Pirátů z Karibiku... Ale ne.. to by bylo na dlouho).
Strejda si vytáhnul střapatou hnědou gumičku a udělal si culík, jelikož ho už štvalo, jak mu ty jeho Snapeovsky mastný vlasy padali do xichtu (nebo to bylo tím, že jsme se mu chvíli s Nikem posmívali, že Snape byl vymyšlenej podle něj?) a odpověděl:
"Myslíš ten: "temný okouzlující a tajemný neemostyl"?" zopakoval moje vlastní slova.
"Oh děkuju, že jsi neřekl, že jsem emo." popotahovala jsem. Z toho ketchupu mi asi trochu hráblo. "A jak že se ti líbil?"
"Bylo to velmi originální a zdůrazňovalo to tvou okouzlující osobnost, ale tohle je nové a originální. Navíc to celkem děsí cestující." nahodil s Jacko-Nicolsonovským ďábelským úsměvem. Rozhlídla jsem se po průhledných spolucestujících. Vypadali ještě vyklepaněji než obvykle.
"Koho jsi zabila Jackie? Pokud řekneš, že Simona Cowella, tak tě pozvu na nějakou hodně drahou večeři do KFC a jako bonus dostaneš lebku Richarda III." kouknul po mě prosebně. No jo.. to budu muset proti své vůli rozvést, ne že by mě nebavilo vykládat historky. Strejda Chrón asi před pěti lety došel k názoru, že ho fotřík málo platí a že má na víc. Takže šel do X-factoru. Já ho vrovala, že je to hrozně povrchní soutěž, jenže mě jaksi neposlechl a stejně tam šel. Spolu s bratránkem Tanatosem, strejdou Hypnosem a tetičkama Hekaté, Nix a Nemesis založili dost drsnou metalovou kapelu, tatík se taky chtěl připojit, jenže na něj strejda byl furt uraženej za to, že mu pát dnů před tím srazil plat. Každopádně byli fakt dobrý.. sice ani jeden z nich netrpěl zrovna přehnaným hudebním sluchem, ale já taky ne, takže já jsem se povrchně orientovala na to, že to jsou moji nejoblíbenější bohové, kteří mě tak trochu vychovávali, když na mě fotřík a matice kašlali. Navíc vypadali dost cool, kožený oděv, černá barva atd. A tetičky na sebe vzali podoby dosti sexi mladých žen, aby ovlivnili porotu. Bratránek byl sexi i bez upravování, strejda Hypnos byl na změnu moc línej a strejda Charón se měnit jaksi neumí.
Každopádně, na konkurzu předvedli dost drsnou show, s mlhou bez použití suchého ledu. Jenže ten zatracenej Simon Cowell a jeho poskoci hodnotili podle "zvukové stránky", takže je dosti zkritizovali a odkopli. Strejdu to dost.. no.. slušněji řečeno naštvalo (neslušněji řečeno nasr*lo k nepříčetnosti). Jsem přesvědčená o tom, že má probodanou figurku Simona Cowell.. jen škoda, že woodoo nefunguje.
"Fotr-žel, strejdo, jenom jsem spadla do ketchupu." nasadila jsem omluvný výraz
"Tak to žádná večeře." odpověděl mi dosti otráveně a o tý věci s ketchupem se ani nezmiňoval.
"A tu lebku asi taky nedostanu."
"V nabídce mám při nejlepším jen klíční kost Marie Antoanety."
"No tak nic." V tu chvíli jsme dorazili k cíli, takže sem ten rozhovor nemohla dál rozvádět. Zatím co si duchové stoupali do front na rozřazování, vzala jsem to zadním vchodem kolem Kerbyho. Už jsem se zmiňovala o tom, že jediná zvířata, která mě snáší jsou buď mrtvá, nebo jde o pekelné psy nebo je to Kerby. Ne? Tak vám to říkám teď. Jsem za tuto skutečnost celkem vděčná, protože kromě toho, že mě Kerby celou olízal, takže jsem ztratila svou Carrie auru, mě odvezl k našemu "domečku".

Jsem si skoro jistá, že jsem vám nikdy neřekla, jak náš "domeček" vypadá, tak to zkráceně udělám teď. Je celý černý, kamenitý a vypadá tak trochu jako.. Drákulův hrad z nějakýho animáku (nebo sídlo Montyho Burnese v jednom Čarodějnickém speciálu Simpsonových). Okolo postávali kostíci v dosti zastaralých vojenských uniformách, většina měla jinou než ostatní. U vchodu postával jeden v maskáčovém oděvu podobném těm co je nosili lidi v Hvězdné Bráně a jeden Neandrtálce v kůži mamuta, nebo něčeho podobného.
"Čauso, Georgi, R´Uuughurku."
Ani jeden z nich mi samozřejmě neodpověděl. Ještě byli uražení, jelikož jsem dětství strávila okrádáním je o "nedůležité kosti" a shazováním jejich přátel do Tartaru, jelikož mě zajímalo, jestli bude něco slyšet až dopadnou. To, jak je dostat ven jsem nedomýšlela.
Prošla jsem Prasefoninou zahrádkou plnou šutro-kytek na který si furt stěžovala (ikdyž mě přišli celkem stylový.. a to nemám ráda kytky) a dosti nasr*ně jsem vdusala do vstupní haly a nadělala při tom přibližně tolik hluku, jako kdyby Atlas došel k názoru, že se potřebuje poškrábat na nose a pustil nebe (který by jen tak mimochodem zničilo celou planetku). Odkopla jsem boty, každou na opačnou stranu, ale od čeho Bůh(sorry, tatík), stvořil kostra-sluhy. Musím si užívat postavení "rozmazlenýho bohatýho děťátka pozemkového magnáta zabívajícího se podzemními právy"(kricí název, který jsem používala, když jsem na základce psala o svích rodičích), než si tatíček všimne, že nejsem na svých Diusovi Prospěšných Pracích a zavede o tom "debatu" což v tomto případě znamená, že mě seřve tak nahlas, že se z toho zbortí velká část planety do jádra. Zbytek bude rozdrcen gravitací nekulaté planety. Prostě se radši budu držet od tatíčka dál, mě se na týhle planetě celkem líbý.

Ale znáte mé štěstí. Při "nenápadné" cestě chotbami našeho obřího domečku jsem do něj doslova narazila.
"Jack? Co tu děláš? Nemáš být v Texasu?" zatím zněl jenom překvapeně. Teď už zbývalo pokusit se ho udržet v tomto stavu mysli, aby nepřešel do stavu odborně známého jako "Hádova špatná nálada". A věřte mi, to byste nechtěli, on má špatnou náladu vždycky, když má špatnou špatnou náladu, tak už jsem vážně do tuhého.
"No.. možná bych měla.. ale.. no vždyť víš.. " vymýšlím výmluvu "Máme to.. jednodenní volno."
"Jednodenní volno? O tom jsem neslyšel." tváří se VELMI podezřívavě. Pořád lepší než vztek.
"To.. ti říkal tvůj drahý mladší bráška Dius.. jak tu byl." Celkem slušný tah. Taťík Diuse nikdy nevnímá, když mluví. Pravděpodobně si představuje jak ho vraždí na milion spůsobů a na poslouchání nezbívá čas. Jsem sama na sebe hrdá, že mě to napadlo. Dokud si nevšimnu toho, co má fotřík na plášti. Ketchup. Asi jsem ho ušpinila, když jsem do něj narazila.
Snažím se tvářit, jako by nic, ale jsem totálně histerická. Ušpinila jsem HÁDESOVI jeho OBLÍBENÝ plášť ketchupem. Vím, že se k němu většinou nechovám zrovna s nějakým.. jak se tomu nadává..ee.. jo: respektem, ale na svý pláště je velmi citlivý. Asi tak jako na svý boty.
"Aha, tím to asi bude." odtuší tatík, ikdyž já ho vůbec nevnímám. Při své mozkové aktivitě 2458 % stíhám odškrtávat přibližně 28,31 nápadů, jak si zachránit život, za vteřinu. Nix-žel mi to k ničemu moc není, protože tatík něco, co totálně ignoruju, řekne a otáčí se. A já skočím po prvním nápadu, kterej se mi v tém hiperaktivním polobožském mozku blejskne. Což je mimochodem také první odškrtlý nápad.
Vykřiknu něco ve stylu "Oooch", baletkovsky máchnu rukama, zakopnu o vlastní nohu a skácím se na zem, při čemž rukou otřu tatíkův plášť.
"Co to sakra děláš ty psychopatko?" zeptá se mě tatíček až Hádesoidně mile a zírá na mě z výšky. Samozřejmě neprojevuje sebemenší ochotu mě zvednou.
"Padám"
"A proč padáš?"
"Protože ee..
hlavinka se mi zatočila,
a já zachytit se nestačila,
nožky šli nahoru
a země nabídla mi oporu." odpovím úchvatně rýmovačně a dramaticky, že i Shakespear by mi záviděl.
"Aha.. tak to se máš." ukončí rozhovor tatík s nezájmem, předvede mi okouzlující otočku a než stihne zajít za rok, ještě na mě zaječí, ať, doslovně "Pohnu prdelý, zvednu se z tý oporu nabýzející země a padám na večeři."

K večeři byli špagety. Nenávidím špagety. Většina lidí mé věkové kategorie je má za oblíbené jídlo, ale já ne. Jsem gurmán a co zkonzumuji pečlivě vybýrám. Mým nejoblíbenějším jídlem je Megaburger se třemi vrstvami masa.. ale až poté, co si z něj vyndám okurku. Špagety jsou.. těstovinový.. prostě.. to vysvětlování by bylo na dlouho a pravděpodobně bych se přitom dostala ještě někam k oboru kvantové fyziky, takže na to kašlu.
Samozřejmě, to jídlo bylo donesené z nějaké restaurace, protože kdybysme to nechali na Prasefoně, tak by to dopadlo.. hrůzyplně. Pravděpodobně by ty nudle vykoupala v nějaký radioaktivní látce a ty se změnili v nějaký obří, hadům podobný, příšery chrlící růžovou barvu a maličký poníky, který by změnili Podsvětí ve svět My Little Pony. A to je dosti optimistický scénář.
Prasefona se urazila, že tatík nechtěl, aby jídlo uvařila ona a šla se najíst do "svých komnat", jak tomu říká ona, takže jsme u stolu zůstali jen já, fotřík, Nico a Hazelka. Naše stolovací uspořádání bylo stejné jako vždy. Už jsem vám ho říkala, ale i tak to zopakuju. Tatík seděl na jednom kraji našeho nekonečného superdlouhého stolu. Já na druhém, dosti výrazně a hlasitě jsem dloubala vydličkou jídla a krájela špagety na pidikousíčky, který jsem se snažila dohodit na Nika s Hazelkou (u Bianky by mi to bylo k ničemu, jelikož ta není hmotná), naneštěstí je náš stůl tak dlouhý, že i přez to, že tihle dva seděli někde uprostřed stolu, nedohodila jsem na ně. Nico jako obvykle, s nohama na stole skoušel, jestli se špagety dají jíst jenom tak, že je bude nasávat, bez krájení. Hazelka byla jako obvykle nudná a pubertální. Jinak řečeno, zároveň až podezřele normálně jedla, v uších měla sluchátka od I-phonu, s někým si SMSkovala (ikdyž spíš chatovala) a mezi tím si probrukovala nějakou melodii. Kdybych typla, že jde o Justina Bobra, skoro určitě bych se trefila. Dneska neutekla Hazelka o pár židlí dál od Nika, kvůli tomu, jak mi smrděli nohy, ale on od ní, jelikož by jinak musel poslochat co si tam falešně zpívá.

Když mého předrahého mladšího bratříčka přestalo bavit experimentování s jídlem střídající se s občasnými záchvaty kašle, jelikož se začal dusit, zeptal se mě:
"Hele.. Jacquelino, neměla bys teď utírat Diusovi pozadí, nebo co jsi to dělala." sladce se usmál. Oh jistě, zapoměla jsem, že byl na tý show Toho-jehož-jméno-nedokážu-vyslovit. Jestli to tátovy vykecá, tak jsem pravděpodobně mrtvá. A ne tím dobrým spůsobem, kdy se můžu prohánět v Elyseji a šikanovat klaďase, ale tím spůsobem, kdy skončím v tý blbý části trestnejch polí, kde mě budou mučit (Jednou jsem slyšela tatíka nahlas uvažovat co za trest mi tam dají, až umřu. Jedním z jeho nápadů bylo, že mi vytroří imaginárního Diuse a já mu budu muset už navěky líbat nohy)
"Ale Nicolasi.. to jste nikdo neposlouchali drahého strýčka Diuska, když říkal, že dnes máme den volna. Och, styďte se." všechny jsem je sjela pohledem alá moje učitelka v první třídě (Myslím tu, co mě nesnášela, jelikož jsem byla přesvědčená o tom, že po číslu jedna následuje číslo třináct. Ne tu, co mě chválila za to, jaký kreslím krásný květovaný zahrádky. Ve skutečnosti, to co si myslela, že jsou hodně vymakaný vlčí máky byli utrhaný zkrvavený hlavy mích nepřátel. Ale nechtěla jsem si znepřátelit jedinou učitelku co mě snášela, takže jsem jí na tu skutečnost radši neupozorňovala.) "A co ty, můj nejdražší bratříčku. Mám pocit, že jsem tě v tom Texasu vyděla, jak jsi na mě dosti vulgárně pokřikoval, i přez to, že jsi měl domácí vězení, když jsem musela pracovat na jednom televizním představení, kde jsem musela otročit, utírat prach a třídit zrníčka.."
"Kdo jako seš, Popelka?" odvětil můj nejdražší bratříček dosti ironicky.
"Ne.. jsem křivě obviněná mladá polobohyně na kterou si bohové zasedli a donutili jí dřít jen kvůli tomu, že jí její mladší bratr zmanipuloval k tomu, aby ukradla Diův blesk a ještě jí napráskal Diusovi." pronesla jsem dramaticky, s přivřenýma očima a rukou na srdci. Po očku jsem pokukovala po tatíkovi, jestli na to nějak nezareaguje.
"Co?" zůstal na mě Nico čučet "Co to sakra meleš?"
"Zmlkni prcku." mávnu po něm rukou a pak rychle dramaticky dodám "Teda, chci říct: ušetři mě svých sprostých lží." Dál pokukuju po tatíkovi, jestli na to nezareaguje. Ten dojí poslední špagetu, vyškrábe co zbilo na talíři, utře si pusu bílím kapesníčkem s monorgramem, který má údajně od nějaký mrtvý sexi šlechtičky, dosti pomalu zvedl oči a podíval se na mě a Nika, jelikož jsme na něj oba zírali a čekali, kterého z nás seřve jako prvního.
"Takže.. Jacqueline.." začal temně klidným tichým hlasem. Zněl tak děsivě, že už jenom jeho aura spůsobila, že se Hazelce mobil vypnul sám od sebe. ".. ty dnes nemáš volný den.. že ne..?"
"J-já.." koktala jsem. Vím, že je udivující, že si nevymyslím nějakou dost dobrou výmluvu, jenže když je můj tatík naštvaný, tak i mě docházý slova".. ne"
"A ty.. Nico.. byl jsi dneska celý den doma, ŽE ANO!" Drahý bratříček vypadal dost zdeptaně, nebyl schopný mu na to odpovědět a dokonce i sundal nohy ze stolu.
Asi víte, co následovalo. Tatíček nás oba seřval. A to tím Hádesovským hodně hlasitým a sprostým spůsobem. Hazelce to patrně poškodilo ušní bubínky, protože když asi v půlce tatíkova kázání odcházela, párkrát se jí podařilo do něčeho narazit. Naštěstí, já a Nico jsme na to celkem zvyklí.

Nebudu vám vykládat co přesně na nás tatíček křičel, ale každopádně to nebylo nic co byste chtěli aby slišeli vaše děti. Když s tím skončil, řekl ať mu mizíme z očí, že potřebuje vymyslet, jak nás potrestá. Ale upřímě si myslím, že mu spíš vypověděli službu hlasivky. Jenže můžu vám říct, že jsem na tom večeru našla aspoň dvě dobrý věci:
Zaprvé: Po vlně velmi dojemných urážek, která probíhala asi takhle:
Nico: "Ani nedovedu vyslovit jak moc tě nenávidím Jacquelino"
Já:"Cítím to stejně, je to tvoje vinna ty hobite jeden zakrslej"
N:"Jsi si jistá, že to byl Hádes? Nevyspala se tvoje máma spíš s bohem trapáků?"
J: "Pokud jo, tak ta tvoje musela něco mít s Apolónem, zdá se mi, že nám trochu fosforescentíš."
Po nějaké době nám došly smysluplné urážky, takže jsme přišli k zjednodušenému nadávání. To už jsme dosti otráveně seděli vedle sebe na schodech, patro pod patrem, kde bydlela Hazelka. Jelikož asi došla k názoru, že jí nestačí, jak si zničila sluch při poslouchání tatíčkových vílevů, tak si pustila Bobra tak nahlas, že to bylo slyšet přez celý patro.. překonalo to i ty údajně zvukotěsný dveře. Jelikož jsme si ani jeden netroufali proběhnout její zamořené území, aby jsme se dostali do našich pokojů, který byli oba nad jejím, museli jsme počkat, než Hazelka půjde spát. Každopádně, když skončilo období jednoslovních nadávek, nějakým nepopsatelným spůsobem jsme se usmířili. Já vím, zní to dost kýčovitě. Spíš šlo o Hádesovskou verzi usmíření: Už jsme nechtěli zabít jeden druhého a jako bonus jsme byli ochotní asistovat při podvodech/krádežích/celkově-nepříliš-zákonných-aktivitách toho druhého. Tomu říkám pokrok.
Tak a zadruhé: Když jsme odcházeli z jídelny, měla jsem pocit, že jsem zahlédla, jak tatíčkovi trochu zmodrali vlasy. A víte co to znamená? Od toho fiaska na Diusově oslavě narozenin jsem měla tolik věcí na práci, že jsem zapoměla na jeden ze svých plánů: Naštvat tatíka tak, až mu začnou hořet vlasy jako v Disney Herkulesovi.
Byla jsem tak blízko. Musím rychle něco udělat.. ale aby nezjistil, že jsem to byla já..
Už vím, ukradnu Diusovi blesk, ale místo tatíkovy ho dám Posymu.
To ho dostane!
•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○•○
>>>*Na obrazovce se objeví hiperaktivně vypadající blond reportérka*
Reportérka: "Jak to dopadne se dovíte v další sérii! Nezapomeňte nadále sledovat kanál 489 a jeho největší hvězdy: "Show Skylara Fortopopekekralisonsonsona" a "Zápisky Jack Grayové", náš nejsledovanější seriál natočený podle příběhů nejslavnější návštěvnice Skylarovi show. Jaká dlaší dobrodružství potkají Jack a kdo-"
*za ní přejde John/Týpek-obvykle-stojící-za-kamerou, smotávající nějaký dráty a když uvidí že natáčí, zastaví ce uprostřeh jeviště a zakřičí na ní*
John/Týpek-obvykle-stojící-za-kamerou: Amy? Tys to ještě neslyšela? 489 kanál zrušili. Odkoupila ho obec a vybudujou tu veřejný záchodky, nebo tak něco. Vykašli se na to a pojď mi pomoct odnýst kulisy"
*Amy s Johnem odejdou a obrazovka ztmavne*)<<<
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Poseidonová Terka Poseidonová | 1. srpna 2013 v 8:57 | Reagovat

to bylo fakt úžasný...XD...ale je to tragické že tohle je poslední díl... no nic ale jinak naprosto úžasné jako vždy

2 Marille Marille | 1. srpna 2013 v 19:00 | Reagovat

Tak to bylo... :D Zatraceně -abych použila tvůj výraz- awesomní! *o* Jacky je prostě borec! Já ani nevěděla, že ve 24 kilometrech nad zemí jsou stíny, a on už se do jednoho trefí :D Praha? Někde v Kazachstánu? :D Ať žije naše republika :D "Padám" "A proč padáš?" :D hlavinka se mi zatočila,
a já zachytit se nestačila,
nožky šli nahoru
a země nabídla mi oporu :D Bohové, bez urážky, ale to jsi šlohnula Apollónovi? :D Páč jestli ne, možná bys měla uvažovat o svých rodičích :D :D Ne, to byl vtip :D Je to boží :D Tohle je asi ten nejlepší díl :D Miluju ho! :D Ach Jack, všichni tě milujeme :D Nikdy na tebe nezapomeneme! Ne, počkat, to zní, jako by umírala :D Prostě zůstaň stejně polobožská!
Anti, tohle je naprosto úžasná povídka! :3 A co se týče Jack a jejího účinkování v TLD - jasně, že tam musí bejt! I když jako vedlejšák :D

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 21:06 | Reagovat

Děláš si srandu? :-D U všech bohů, ať mi někdo vrazí facku! Já se nemůžu přestat smát!
Tak jo... Už jsem v klidu :-D Ale stějně je to naprosto boží. Úplně pompézácké zakončení příběhu! A Jack v TLD? Jasně! Bože... už teď si jí živě představuju! :-D I když je samozřejmě těžké představit si její dokonalý komentáře... No, tvrdí mi, že mám velkou fantazii, ale tohle prostě já nedokážu! :-D
A fakt, nejsi ty dcera Apollóna? Ta básnička je totálně boží! :-D Vyřiď Jack, aby začala přemýšlet o tom, jestli její matka nepodváděla Hádese s Apollónem... I když asi ne, když je Jack tak hádesovská a "umí" cestovat skrz stíny, ačkoliv to asi není ten správný výraz :-D
Jack mi bude chybět. Její příběhy byly takové to příjemné zpestření dne - někdy jsem je četla, někdy ne, každopádně jsem se u nich vždycky zasmála a oblíbila jsem si její hádesovské řeči a vtipné historky... I Nika jsem měla ráda. Mimochodem by bylo fajn potkat v TLD i jeho :-D Ale to jenom tak plácám - je to samozřejmě jen na tobě, takže ti do toho já nebudu kecat :-D
A ještě bych měla jednu otázku k TLD... Já vím, že nejsi moc romanticky založená bytost. Vlastně vůbec. Já se nijak netajím s tím, že mě romantický věci dost často znervózňují, ale stejně se zeptám... Bude v TLD nějaký pár? Jako myslím, jestli někoho z hlavních hrdinů dáš dohromady nebo tak...?
Jo... a toť asi vše. Ještě se podívám na tvůj další článek (Dia mám celkem ráda... ačkoliv bych se tím tady asi neměla moc chlubit co? :-D )... Takže uvidíme, jaký je Zeus v podání tvém... :-D

4 Lory Lory | Web | 2. srpna 2013 v 22:33 | Reagovat

Ach jo, konečně jsem se začetla a ono je to poslední :( :( Já budu plakat :D :D

5 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 21:51 | Reagovat

Jasný! Jack nesmí zmizet :D Tohle enormě znásobuje můj (už tak dost velký) zájem o TLD. Co si budeme nalhávat, je to dojemné :D Ty víš, jak milujeme Jack a její průsery :D

6 Roxanne Roxanne | 13. srpna 2013 v 12:22 | Reagovat

Tak fajn, přiznávám se, málem jsem se na konci rozbulela. Já nechci, aby nám Jack skončila! To prostě nemůže být! Když si vzpomínám, jak jsem se u prvních dílů smála jako magor, i když jsem polovinu z toho nechápala...
Tak počkat. Už mluvím jako nostalgickej důchodec.
Ale musím uznat: Nejlepší díl EVER! A ta básnička...bože, málem jsem si rozbila hlavu o klávesnici. A to s tím kečupem... *nostalgický povzdech*
Můžeš za mě vyřídit Jack, že je ten nejcoolovější polokrevnej pod sluncem (vlastně pod zemí)? Přeju jí zdařilou krádež Diova blesku a příjemné nasrání otce! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama