Inside my soul ( My name is Nicole and I´m different)

21. září 2013 v 0:22 | Terka |  Inside my Soul
Strašně moc se všem kdo čekali na Kath omlouvám. V létě jsem si zlomila zápěstí takže jsem psala rychlosí jedno slovo za minutu. A tak když už jsem se chtěla pustit do mojí milované Katherine dostala jsem nápad na tohle . Tak se všem omlouvám a i před Antiinu duševní šikanu je tohle dřív než Kath. Ale slibuju že Kath bude do konce týdne, maximálně do středy.
Je to povídka která je dost depresivní a asi se bude líbit málokomu, ale jestli se najde někdo kdo to bude číst tak budu pokračovat.Tak prosím jéstli by jste do komentářů nenapsali jestli mám pokračovat...
Doktoři tomu co umím, říkají autismus. Říkají, že jsem nemocná, že bych se měla léčit.
Já tomu co umím říkám spíš dar. A tohle, je příběh jedný holky o který se říká že je autistka. Přitom ona na počátku byla jenom jiná.


Nejsi jiná..pořád si to opakuj...Nejsi jiná. Říkala jsem si toho rána, něž to všechno začalo...
Přistěhovali jsme se do tohohle městečka před sedmi měsíci... Carwellhills v Canadě, městečko čítající přesně 1684 obyvatel. Teda teď už 1688 obyvatel. Protože jsme se přistěhovali mi. Já, můj otec, matka a teta Clarisse.
Já se jmenuji Nicole Harisová. Můj otec Nial Harison nás přestěhoval sem. Do tohohle malého městečka. Jenom protože za městem stojí nová budova jeho firmy, jehož jméno si nepamatuji. A on dostal tu čest vést tuto bezejmennou část firmy.
A máma byla tak nadšená.... nikoho nezajímalo, že jsem měla ráda svůj starý a malý pokojíček v Cornesvillu.
Moje máma je právnička a i ona si tu našla práci... Zastupuje tu každého kdo jí, požádá. A je šťastná. To proto jsem jí neřekla to co se děje ve škole a ze stejného důvodu jsem to neřekla ani nikomu jinému, tátovi, tetě a ani výchovné poradkyni ke které mě už několikrát ředitel poslal..
V jedné knížce jsem četla, že když už mozek nezvládá utrpení mysli a duše vytvoří si jakousi bublinu klidu. Místo které vidí jenom ten onen člověk. Je to místo v duši kde je šťastný.
A něco takového mám i já. Svoje místo kde jsem jen já a ti kteří mě mají rádi.
Je to svět kde jsou seriály, filmy a i knížky.
Je tu elf co si se mnou povídá když jdu okolo stromů v parku, pak je tu jedna postava ze seriálu která na mě čeká před školou a vždy byl naštvaný, když mi ublížili. Nebo zmlátil ty lidi... vždy když už jsem omdlela tak přišel a zachránil mě... Zbil je a mě ošetřil.
Potom tu byl jeden, co lovil příšery. Když je lovil, byl chvíli I u nás ve škole, jako tělocvikář.
S těmi a se spousty dalších jsem trávila svůj veškerý čas. A I když mě ve škole bili, někdy až do krve, tak už jsem skoro necítila bolest a už jsem se jich ani nebála. Byla jsem prostě smířená. Věděla jsem, že mě přijde někdo zachránit a tak jsem ani nebrečela, neprosila, aby přestali a ani jsem nesténala bolestí prostě, jsem se jen choulila do sebe a čekala jsem.
Máma mi když jsem byla malá, říkala, že lidi po nějaké době přestane bavit dělat to samé pořád dokola. Ale je to nepřestávalo bavit a pořád museli pokračovat.
A nikdy to nemělo skončit.
Jak jsem podotkla tak mě ředitel celkem pravidelně posílal k výchovné poradkyni. No a byla to ona, která si všimla mých přibývajících zranění. Ze začátku mi nijak nenaznačila, že má jisté podezření, ale jednou když jsem měla modřiny I na obličeji a rukou tak se zeptala.
Nic jsem neříkala, jen jsem si natáhla rukávy mikiny, až k prstům a sklonila jsem hlavu tak že mi vlasy splývaly okolo obličeje.
Od té doby se už nezeptala...aspoň né takhle. Ale asi po týdnu, kdy mi přibily jizvy na rukách, mě poslala na prohlídku ke školní sestře.
No prohlídka dopadla no přímo strašně... Když jsem přišla musela jsem si sundat mikinu...
Když uviděla, moje ruce musela jsem si sundat I tílko.
No asi se jí nelíbila rozpáraná záda nebo jí možná vadily modřiny a škrábance v okolí žeber, nebo ten obrovskej pás spálenin od sirek v okolí pupíku.
Nevím, co jí vadilo nebo co jí štvalo, každopádně jsem pak musela do ředitelny. Tam na mě čekal ředitel s výchovnou poradkyní. Po asi dvouhodinovém výslechu, jsem byla propuštěna domů, s tím že zavolají rodičům a budou je informovat o mém sebepoškozování!!!
Přitom jsem jim nic neřekla. Velký prázdný NIC!! Ať se ptali na to kdo mi to udělal, proč jsem si to udělala, nebo jestli mi to udělali rodiče..
I když mi vyhrožovali vyhazovem, nebo dvojkou s chování.
Nevím teď zpětně, proč jsem neřekla jejich jména. Možná že jsem podvědomě věděla, že by mě nejspíš obvinili za lhářku anebo by mě pak čekala zvláštní bonusová dávka mučení.
Když jsem po tom všem přišla domů, nikdo tam nebyl. Teda,nikdo z mých rodičů, jinak byl dům plný bytostí které jsem viděla jenom já.
Byla jsem celé odpoledne šťastná, necítila jsem bolest, smutek a ani pocit osamělosti. Jenom krásné a povznášející pocit štěstí.
To bylo před měsícem.
Teď už je všechno jinak. Když za školy volali rodičům tak se ani jednomu nedovolali. Máma byla totiž u soudu a táta v laboratoři.
Když přišli domů (oba okolo desáté večer) tak se do mě oba pustili. Že ubližuju sama sobě a že jim to musel říct ředitel.
Na to jsem řekla pouze jednu notoricky známou hlášku: "Není, všechno tak jak se zdá", a zavřela jsem se v pokoji.
Měla jsem hoodně zajímavou noc. Učila jsem se elfské tance od Tair-uwaira.
Ráno, když jsem se sluchátky na uších vylezla z pokoji, byla máma doma. A chtěla mě odvézt do školy. Netušila jsem zradu a v klidu jsem nastoupila do auta.
Ale když jsme vyjeli, máma všechny zamknula dveře v autě.
Moc jsem si toho díky sluchátkům a daru nevšímala… Neměla jsem možnost si jí všímat, právě mě můj lovec nestvůr rozesmíval různými xichty a tancováním.
No jenže jsem tomu asi pozornost věnovat měla. Protože místo do školy mě máma odvezla k psychiatrovi a psychologovi v jednom.
A tam mě zavřeli na celej den. Večer jsem čekala, že mě máma vyzvedne jenže místo toho jsem dostala bílí pyžamo a zamknuli mě do pokoje s bílými stěnami.
Jediný co jsem dostala, byl blok a pár tužek. Když jsem chtěla ořezávátko, nedostala jsem ho. Vůbec nechápu proč. Ale tužku mi ořezali. A I gumu mi dali...
Tak jsem celou noc, jako obvykle, nespala a kreslila jsem si, nebo jsem si povídala s jedním nejmenovaným hercem.
Když pro mě ráno přišel "zřízenec" tak jsem vesele čmárala do bloku a povídala jsem si s Mattem. To je vysoký, namakaný, špinavý blonďák. Povídám si s ním celkem často vzhledem k tomu, že je to duch. Samozřejmě ho vidím jenom já.
Matt umřel v roce 2002 jako fotbalista střední školy v Costonu. Coston je o něco menší městečko než náš Carwerhills. Mají tam taky nemocnici. Teda teď už ano.
Matt je.. no.. zvláštní. Za života byl jeden z těch typických středoškolských fotbalistů. Neučil se, vlastně ani nemusel, byl dost populární a chodil s roztleskávačkami. Jenže pak se stala ta nehoda. On měl bouračku. Bylo to, když jeli s nějakými kamarády na mejdan.
On na tom byl nejhůř, řídil. Asi po dvou dnech upadl do kómatu, ze kterého se už nikdy neměl probudit. Po dvou letech ho nechali rodiče odpojit a on umřel.
Jenže on neodešel, nešel nikam dál, zůstal prostě jenom v nemocnici.
No jenže tu nemocnici po deseti letech zbourali a postavili tam tuhle psychárnu...
No jenže já Matta znám už trochu dýl. Protože už jsem tady byla..
Bylo to asi dva měsice po tom co jsme se přistěhovali. Naštípla jsem si totiž vřetení kost. Teda podle rodičů a doktora. Těm jsem totiž řekla, že jsem spadla ze schůdku od autobusu. I zbytek mého těla tak vypadal...
Ve skutečnosti mi to udělali spolužáci... Byl to poslední den, kdy jsem vnímala bolest. Bylo to u basketbalového koše. Choulila jsem se do klubíčka, protože mě kopali do břicha, bránila jsem se rukama, když mě kopali do hlavy. Asi po třetím kopanci jsem slyšela, jak moje kost praskla. Ale ani pak nepřestali. Kopali mě asi další dvě minuty.. Pak naštěstí zazvonilo...
No když jsem, pak přišla domů, hned jsem volala mámě, že potřebuju odvézt do nemocnice.
A jelikož jsme se ve městě moc nevyznali tak jsme zabloudili, ano ty bystřejší už správně uhodli na mě teď už celkem známou psychárnu.
Už před tímhle barákem jsem mámě říkala, že jsme tu s největší pravděpodobností špatně. Ale máma mě jako obvykle neposlouchala.
Zatímco recepční mámě vysvětlovala, jak se dostaneme do nemocnice, já jsem se poflakovala po psychárně... A tam jsem ho potkala..Stál opřený o futra u jedněch dveří. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějakej fotbalista co přišel navštívit někoho z obsazenstva.
A tak jak jsem byla slušně vychovaná a hlavně našvaná na celej systém fotbalisti a roztleskávačky, tak jsem překonala svůj strach a pozdravila jsem...
"Ahoj..."
Na to nic neřekl a dál čučel někam do blba..
"Náfuko!!" Řekla jsem si jen tak sama pro sebe.
"Počkej, ty mě vidíš??" Otočil se ke mě a chytil mě za ramena..
"Jo vidím tě, kovboji... Tak co kdyby si mi řekl kterej pokoj je tvůj a já tě tam odvedu...Jo … všechno bude okey.."
V hlavě mi letělo něco o tom že jsem to teda vyhrála....
Pořád mě držel za ramena... "Já tu už pokoj nemám, zbourali ho před deseti lety."
Hmmmm to je příjemný..." A co tu děláš, bezejmenný fotbalisto??"
"Nic prostě tady jsem.. Nikam jinam nemůžu, jako bych tady byl připoutanej."
"Aha a kde máš rodiče??" Opáčím po chvíli.
"Nemám nejspíš umřeli..."
"Aha a jak se jinak máš??" Zeptám se a trochu se zatřepu v ramenou... Ne že by jeho dotek nebyl příjemný ale asi to vypadalo divně...
"Jo mám se celkem dobře.... A ty ??" Začal si mě pomalu prohlížet tím klukovským pohledem.. Asi byl spokojený s tím co viděl, což moc nechápu. Jsem totiž hubená, doost vysoká, hnědovláska s věčně zasněnýma očima. Jinak mám oči hnědé s dlouhými řasami. A jsem plochá jako vchodový dveře od tělocvičny..
"No tak už sis si mě dost prohlédl?? Fotbalisto??"
"Jo myslím že už jo... A proč mám vždycky, když vyslovíš fotbalisto, mám pocit, že to je urážka??"
"No protože mám s lidmi tvého druhu už určité zkušenosti..."
"Aha… no a jak se jmenuješ, hnědovlásko???"
"A jak ty fotbalisto?" Opáčím s úsměvem. To je snad poprvé co jsem se od příjezdu sem usmála...
"Jmenuju se Matt... A teď už mi řekneš svoje jméno?? No tak.." V té době(před půl rokem) jsem nechápala co myslel tím hlubším hlasem a štěněcím pohledem..
"Jsem Nicole.. fotbalisto Matte.."Odpověděla jsem.
Matt mi pustil ramena a sjel mi dolů na ….au... na tu část ruky kde byla moje naštíplina..."Au …!! Au..Au.. prosím můžeš mi prosím pustit tu ruku." Tu poslední část jsem řekla, z hlasem do vyskakující do prvních sfér hysterického hlasu.
"Promiň co jsem ti udělal..ať už to bylo cokoli promiň.." Okamžitě se začal omlouvat ale pořád mi nepustil tu ruku..
"Klídek, kruci...já mám jenom naštíplou ruku. A ty mě za tu ruku držíš!..."
"Aha to je, sorry. "Pomalu odstoupil a konečně mi pustit tu ruku...
Chvíli jsme na sebe oba jenom koukali. Pak se ozvala máma...
"Nicole jedem už vím kudy.."
"Jo mami už běžím.."
"Hele pujčíš mi prosím ten náramek.." Ukázal Matt na náramek na mojí ruce.
"No....možná...asi jo.."Podala jsem mu svůj koženej náramek."Tak já už půjdu...čau Matte.."
"Čau Nikole.."
Když jsme se konečně dostali do nemocnice tak nás rovnou poslali na rentgen. Po tom otravném snímkování nás vzali do ordinace...
Doktor se jmenoval nějak jako Max, možná Mex a asi tři minuty mi mačkal různé části mé zlomené kosti.
Pak po dvouminutové konzultaci s mámou jsem dostala od doktora orthesu a nějako podivně zapáchající mastičku.
V době kdy máma konzultovala s doktorem mi sestřička, co byla posednutá démonka vysvětlovala systém podsvěta..
Pak jsme jeli domů... Po příjezdu k našemu domu jsem se pakovala k sobě do pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře a otočila jsem se k nim zády, ozvalo se. "Ahoj Nicole.."
"Ahoj", odpověděla jsem automaticky. Až po chvíli mi došlo, že to nebyl nikdo, koho bych znala. "Kruci kdo si??" Prudce jsem se otočila ke dveřím. Stál tam Matt a koukal na mě..
"Ahoj Nicole... Já jsem Matt?? Pamatuješ se na mě??" Povídá jako by bylo samozřejmý se zjevovat u holek v pokoji..
"V tý nemocnici si vypadala jako týraný zvíře a tak jsem se chtěl ujistit že si v pořádku..."
"Ahoj Matte... Jak si se sem kruci dostal?? A jak si prošel přes mojí mámu ?? Jaktože víš kde bydlím??" Sputila jsem okamžitý proud otázek kterej nešel zastavit.. Uvědomovala jsem si že bych si na něj něměla otevírat tlamu, protože by mě mohl dost ošklivě zranit, ale ryskla sem to ...Navíc jsem sem se ho lekla.
"No já jsem-" Pokoušel se něco mi vysvětlit ale já nemohla zastavit ten vodopád otázek..
"- a co si sis jako myslel... Proč se o mě vlastně staráš?? To si myslíš že když na mě mluvíš že ti pak snáz uvěřím..?? Já znám Rivena a vím že mi slíbil že mi udělá ze života peklo I potom a ty si určitě nějakej jeho kámoš... Proč si sem přišel?? Proč-"
"-PROTOŽE JSEM MRTVEJ!!!! Zakřičel přes moje blábolení..
Já se okamžitě schoulila do klubíčka. Kolenama jsem si chránila břicho, hlavu jsem si dala kolena a chránila jsem si jí rukama. Začala jsem očekávat první ránu. Zuby jsem si skousla ret, abych nemohla vydávat žádne bolestivé zvuky a zavřela jsem oči.
Nebála jsem se ale nechtěla jsem aby mě zabil, nebo mi způsobil vnitřní krvácení... Měla jsem celkem ráda svůj život... I když mě ve škole bili a málokdy kopali... To byla ta sladká doba před pálením, kousáním a řezáním....
"Nicole si v pohodě??" Zeptal se potichu Matt...
Chtěla jsem odpovědět opravdu chtěla ale maminka mě učila už od malička že lhát se nemá.. A já nesměla při mučení říct že se mi to nelíbí, nebo že mě něco bolí... To mi Riven vštěpoval už od druhé rány, druhého dne....
"Nicole si v pohodě??" Zeptal se podruhé a stejně potichu Matt.
"No asi jo..." Odvážila jsem se odpovědět, protože Matt nevypadal že by se v příštích dvou minutách, nebo spíš hodinách chtěl odlepit od futer a jít mě mlátit.
Zvedla jsem hlavu a opatrně jsem se mu koukla na obličej..... Stál tam čuměl na mě...
Pak se velepomalu a veleopatrně odlepil od futer a přistoupil ke mě blíž. Čekala jsem ránu a tak jsem se zase schoulila. Jenže on mi podal ruku, aby mi pomohl na nohy..
Když jsem to zaregistrovala nevěděla jsem co mám dělat... Podívala jsem se někam, kde jsem odhadovala jeho obličej a neměl naštvaný a ani agresivní výraz.
Podala jsem mu ruku a nechla jsem se vytáhnout na nohy...
"Už je to dobrý Nicole, no tak klídek. Nechtěl sem tě vyděsit. Klid...." Opatrně mě chytil rukou.... A já se proprvé ocitla v klučičím náručí... Né že bych o tom nikdy nesnila ale tohle bylo jiné... I když jsem pořád měla strach … Ale bylo to příjemné....
Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem jenom stála... Nebylo to jako milostné obětí ale bylo to takové to utěšující, nebo takové trochu bratrské...
Po chvíli mě pustil... Teda částečně,...Pořád mě držel za ramena a otočil mě tak abych se mu musela koukat do očí...
"Co to kruci bylo ???" Zeptal se..
Jako obvykle jsem odpověděla.."Nic reflex, jinak nic jinýho.." Vyprostila jsem se a přešla jsem ke stolu.
"Jakej reflex??? Co to kruci mělo znamenat..?? Nicole co to bylo??? Co to mělo znamenat??? Kdo je Riven?? A co se ti to stalo s tou rukou??? A má..-"
"Tak počkat ty si řekl že si mrtvej?? Ty si duch??? A umíš se teleportovat???? Nebo Anděl?? A máš ještě jiný superschopnosti?" On je mrtvej??...no to sou mi novinky..
"Ano jsem duch, ano umím se přemisťovat z místa na místo, ne nejsem anděl a ano ještě umím pár věcí... Tak a teď já.. Jakej reflex?? Kdo je Riven?? Co se ti stalo s rukou ??? A proč si se mě bála?"
"Ale žádnej reflex... To je na dlouhý povídání... A já se tě nebála..." Povídám mu rychle ale postupně ubírám na hlase...
"NICOLE... Já nejsem tak blbej, jak vypadám... Bála si se mě, já ti to viděl na očích.. Mrzí mě to... Nechtěl sem ti nějak ublížit... A návíc...rád si to poslechnu, mám rád dlouhý příběhy..." Podíval se na mě tím štěněcím pohledem.... Jenže na mě to moc nezabírá ale i tak... Já mu to vykecala...úplně všechno..
Nevím, proč mě neděsila přestava že si povídám ve dvě v noci s duchem, ani to že o mě bude vědět všechno. Představa že to řeknu nahlas, že to někdo bude vědět mě lákala a zároveň děsila...
No a když si ještě sedl na mojí postel a díval se na mě... Já to řekla a ráda...
Poslouchal celou dobu. Ani necekl a nechal mě mluvit... Když si teď později uvědomím, že to bylo teprve po slabším šikanování. Až po třech měsícech mě začali pálit...
No každopádně si vyslechl celý čas strávený v Carwerhills a školní zábavu...
Pak mi na oplátku řekl to o tom, jak umřel.. A ten zbytek.
Když jsem si na to teď vzpomněla, řekla jsem mu to...


"Hej Mattie???"
"Ano Nick???"
"Pamatuješ si, jak jsme se potkali?? A jak si se pak oběvil u mě v pokoji??"
"Jo jasně a jak jsem se pak objevil u tebe v pokoji...No a stejně si mi to kdo je Riven řekla a ž za týden..."
"No ale když mi toho probírali tolik...Hele víš co mě napadlo...Že se mi tady vlastně líbí.. Nemusím být ve škole...Nikdo mě nenutí abych si šla lehnout akorát mi chybí můj starej blok..."
"Hmmm hele někdo se de...tak zatím..." Řekl a zmizel..
No a tak přišel ten zřízenec. "Slečno Harisová pak doktor řekl, abych vás přivedl. Hned po snídani s ním máte sezení...."
No tak super to tu asi nebude.. Snad ten doktor nebude nějaká nestvůra...nerada bych si zase něco udělala........
Po celou cestu se na mě ten zřízenec koukal. On se nekoukal tak jako se lidi koukaj na magory..
Koukal se na mě jako by si vybíral maso v krámě... To se mi nelíbí..
Co?????????? Sáhnul mi ten zřízenec tam, kam myslím??
"Cekneš o tom někomu a asi si zopakuješ školní zážitky, holčičko." Ozvalo se mi u ucha..
Dobře to už není normální. Co jsem mu udělala. Ani jsem se nebránila. V klidu jsem šla...
Asi jsem radši měla chtít chodit do školy. Tak jsem aspoň na tohle byla zvyklá. Byli to pořád ty stejní lidé, Riven, Irma, Tracy, Luke, Daniel a Sandy.
Přišel. Zachránil mě. Ten chlap co zbil už všechny mé spolužáky. Zlomil tomu zřízenci ruku a varoval ho, ať už to nikdy nedělá. Poděkovala jsem mu a usmála sem se na něj.
Vím, že se na něj můžu kdykoliv spolehnout. Nikdy mě nezradí a nikdy nezapomene. Přijde vždy, když něco není v pořádku. Šel se mnou celou cestu po chodbě, chodí se mnou domů ze školy.
Stará se o mě když mě zmlátí víc než obvykle.
Nenechá mě omdlít v autobuse.
Byl se mnou i u výchovné poradkyně.
A i u školní zdravotnice.
No když odešel, jen co sem mu poděkovala, došla jsem s tím zřízencem až k dřevěným dveřím.
Vešla jsem dovnitř. Už od dveří jsem viděla svého nestvůro-zabíječe za oknem, jak dělá různé škleby a šilhá. Snažil se mě už teď rozesmát.
"Posaďte se slečno Harisová," vyzval mě ten doktor, co sem s ním včera mluvila. "Tak začneme."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 21. září 2013 v 11:25 | Reagovat

Když jsem uviděla novou povídku, byla jsem docela překvapená. Už jsem začínala mít pocit, že se tu neukážeš :-D Ale jsem ráda, že jsem se spletla.
Nemůžu dělat nic jiného než zírat na monitor v upřímném údivu. Jako jsem zvyklá, že tvoje výkony jsou fakt něco, ale tohle jsem skutečně nečekala. Překonáváš se holka :-D
Příběh je naprosto originální, plynulý, dlouhý a dokonalý. Líbí se mi, že píšeš vlastně o psychické nemoci, kterou Nicole považuje za dar a já se v její situaci ani nedivím. Ta šikana je příšerná - neznám lidi, kteří jsou schopní takhle moc ublížit bezbranné holce. Určitě takoví hajzlové existují, ale já je neznám a jsem za to dost ráda. Navíc na ní rodiče očividně kašlou a nemá moc přátel. Kdybych byla matkou, tak rozhodně svou dceru neseřvu za to, že se řeže. Snažila bych se být s ní a rozhodně bych jí vyslechla místo toho, abych jí rovnou poslala do psychiatrický léčebny. Takže téma je to úžasný, takový hodně propracovaný a je vidět, že díky psaní ŽSPJ víš, jak psát o neexistujících věcech realisticky. Je vidět, že to s Nicole prožíváš, což je podle mě super, protože takové příběhy bývají nejlepší 8-)
Takže tu máme holku, která vidí věci, které neexistují i duchy. Nejsem si jistá, jestli si i Matta představuje nebo ne, ale i tak je to zajímavé a originální.
Dál vystihuješ přesně ty pocity šikanované holky. Strach z toho, že jí někdo uhodí a hluboko zakořeněné reflexy. O šikanovaných lidech a lidech s různými psychickými poruchami jsem toho dost četla, protože mě tohle prostě zajímá a tak tohle je pro mě něco jako pro alkoholika na odvykačce láhev piva.
Upřímně miluju "Život sourozence Percyho Jacksona", ale tahle povídka je o něco bližší mému srdci. Je to hodně o psychice a o tu se dost zajímám, takže bych byla dost ráda, kdybys s psaním pokračovala :-D Prosím, prosím, smutně koukám :-D Ne, vážně. Jestli něco zaujme svou originalitou a úžasným květnatým vyprávěním, tak tahle povídka :D :-D

2 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 23. září 2013 v 19:10 | Reagovat

Alexis řekla v podstatě všechno, co bych potřebovala říct já, takže jen dodám: Pro lásku bohů, v jakékoliv věříš, pokračuj, prosím :D Jinak se dostaví stejný abstinenční efekt, jako byl u Jack :D

3 Suki Suki | Web | 25. září 2013 v 0:08 | Reagovat

Koukám, nový design, nová povídka :D Libí se mi tohle téma, o kterém píšeš ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama