The Last Demigos~08~Výslech(část první)

9. září 2013 v 17:03 | Anti~ |  The Last Demigod
Tak jo. Krátký díl. Mám toho víc, ale nestíhám dopsat a možná nebudu moct na comp celý další týden takže dám tu část co vypadá aspoň trochu dokončeně. Soráč hlavně Alexis Dark ._.

Musím podotknout, že "V objetí jezer" je vážně naprosto dokonalá vymývárna. Po několika dnech ve společnosti Jack a Johna jsem se dostala do podobně zoufalého stavu mysli, jako měli oni. Velmi nadšeně jsem se zajímala o to, jestli drahé Mercedes naskočí IQ a dojde jí, že Justýna není Pedrova sestra, ale milenka. Samozřejmě, že mě napadlo zeptat se, jestli nemají i lepší séroše, jenže jsem se dověděla, že v džuzně v dosti pusté části kanady si toho člověk moc nenaladí a oni si našli zrovna kanál plný kravin.
Musela jsem mírně přehodnotit svůj názor na nově objevenou sestřičku. A Jack se někdy těžko vychází, obzvlášť když se s ní dostanete do křížku nebo urazíte nějakou její oblíbenou postavu (v čemkoli). V obou případech na to naváže dost rozsáhlím a urážlivím monologem. A když říkám rozsáhlím, tak tím myslím, že průměrně trvá hodinu. Zrovna byla uprostřed jednoho takového (na téma toho, jaký je Voldemort borec a proč fandit jemu a ne "princi brejlošovi"), když se otevřeli dveře a dovnitř vdusali dva lidé. Jednoho z nich jsem poznala, byla to Kaida, ta dívka z mího snu. Druhý byl pravděpodobně další Áresovec, soudě podle vzhledu. Jejich příchod byl můj vůbec první kontakt s okolním světem za tři dny, pokud se nepořítají lidi, kteří nám nosili jídlo.
John hned vyskočil a zasalutoval. Nikdy jsem neviděla, že by tam někdo něco takového dělal, ale tahle jeho reakce nejspíš souvisela s nervozitou z toho, že s námi dřepěl na gauči a zaujatě pozoroval teleshophing, místo toho aby hlídkoval. Kaida na jeho reakci odpověděla jen ironicky zdviženým obočím.
"Hey, Kaiderminátore, jak to de?"ozvala se Jack s hlavou položenou na opěradle gauče.
"Úchvatně, když vynecháme to, že jsme furt bez hlavního vedení, dochází nám zbraně a v televizi se šíří správa, že jsme vyvraždili nějakou vesničku u Toronta." odvětila jí na to Kaida dost namíchnutě. Asi neměla zrovna veselý den.
"Vám fungují spravodajský kanály." vydechla Jack nadšeně a zbytek věty ignorovala.
"No jo.. Matt a spol nainstalovali novej satelit. A vám bysme měli tu telku zabavit, Johna nějak moc rozuptyluje."
"To ne.. jen jsem kontroloval, jestli si nesundaly pouta." vymlouval se John. Neznělo to moc přesvědčivě. Kaida se ušklíbla.
"Neboj drahý Jonathane, když tak bysme mohli.. de-ba-to-vat." odvětila Jack s ironicky sladkým hláskem a poslední slovo dost zdlouhavě prožívala.
"Jen to ne.." zabručel John.
"Takže.. o co jde?" skočila jsem jim do toho, abych zabránila tomu, že by rozhovor pronikl do končin okolo smyslu života. Věřte mi, to se jim už povedlo a to jsme začínali u toho, jakou příchuť brambůrek si dáme první. Kaida a její doprovod se poprvé od příchodu zaměřili na mě.
"Před pár hodinami se probrala Chloe Fosterová a od té doby nám nadává, že jsme tě zavřeli jen kvůli původu. Už jsem to nemohla vydržet, takže tě bereme k výslechu." Šéfka kývla na Johna a ten okamžitě začal hrabat po kapsách vytahaných vybledlých šedých kalhot. Trvalo mu skoro minutu, než našel klíč a další než se mu podařilo odepnout mi pouta. Postavila jsem se a začala si masírovat otlačené zápěstí.
"Sestři, drž se a dej za mě Wilisovi pěstí."zakřičela ještě Jack, když jsme vycházeli ze dveří. Neměla jsem nejmenší tušení kdo je to Willis a proč bych mu měla dávat pěstí, ale to už bylo jedno. Jelikož jsem neměla boty a mé proslavené papuče John hned první den vrátil na ošetřovnu, půjčili mi jediné boty, které v chotbě ležely, polorozpadlé svítivě červené crocsky.
Vrátili jsme se do hlavní budovy, jen s tím, že jsme nemířili na ošetřovnu, nýbrž do sklepa. Aspoň to vypadalo jako sklep, jenže tam nebyly zavařeniny ani sklad uhlí, nýbrž asi pět dalších dveří. Mě strčili do těch nejvíc v pravo. Kaida zamumlala něco ve stylu: "užij si to" a nechala mě tam samotnou. Teda, aspoň jsem si myslela, že jsem tam sama, jenže pak jsem se otočila a znechuceně si oddechla.
Uprostřed stál malý čtvercový stůl a na obou jeho stranách jedna postarší kovová židle. Hádejte kdo seděl na té dál ode mě. Ano, pan "borec přes získávání informací" v celé své kráse.
"No super." povzdychla jsem si a dosedla na volnou židli. " A to tu někoho na buzeraci lidí nemáte. Třeba Hitlera juniora.. i toho bych vyděla radši."
"Ale no tak.. a já myslel, že jsme kámoši. A junior nemá čas, zase to zbylo na mě." jako obvykle se povaloval s nohama na stole a buzerantním úsměvem úsměvem na tváři.
"Neříkal jsi, že dávat nohy na stůl je neslušné?"
"A já ti přijdu jako člověk, kterýho takový věci zajímaj?" odpověděl mi na otázku otázkou. Musela jsem souhlasně kývnout. Kdyby jo, tak by ho asi nenechávali dělat ty nejotravnější práce co mají. Změnila jsem téma.
"Jsi hroznej lhář, víš o tom? Nejenom tohle, ještě jsi tvrdil, že k výslechům používáš strašidelnou místnost a krvavej oblek a nic z toho tu nevidím."
"Nejlžu.. většinou to používám, ale my dva už se známe.. jsme skoro přátelé, tak mi to přišlo zbytečný."
"C-co prosím? Přátelé?" koktala jsem udiveně "Přátelé? My dva? Ani ses se mnou ochotně nepodělil o své jméno, jenom jsi mě poslal do karantény se dvěma exotama. Fakt díky kámo."
"No jo.. zapoměl jsem. Říkej mi D-Will." (vyslovujte "Devil")
"To jako vážně? Kdo by vymyslel tak debilní přezdívku?"
"No.. jeden chlápek." okecával to.
"Oh bohové, ty sis jí dal sám."
"Co? Ani náhodou."
"Dal sis sám přezdívku. Ty trapáku."
"Cože? Nenadávej mi sakra, a navíc, já tu vyslíchám tebe, nemáš na to právo."
Vyprskla jsem smíchy. Nervozitou skoro zrudnul.
"Tak fajn, jsem Daniel Willis. Pokud nejsi ochotná uznat mojí briliantní přezdívku, tak použij tohle." řekl to už klidněji. Ikdyž pořád rychle oddechoval. Při vyslovení jeho příjmení jsem si vzpoměla na to co říkala moje drahá sestřička.
"Ty jsi Willis, jako Bruce Willis? Jack mi řekla, že ti mám dát přez tlamu, až tě uvidím."
"S Jack za sebou máme prostě milou, nostalgickou minulost." Z toho jsem tak trochu vydedukovala, že to bude nejspíše jedna z osob, které má moje sestra na tom seznamu úhlavních nepřátel, co o něm tak dloho básnila.
"Tak počkat! Proč bych ti měl něco říkat. Já tu vyslíchám tebe!" vyhrknul najednou. Obrátila jsem oči v sloup.
"Cink, Cink! Tvůj postřeh mě až udivuje Sherlocku." ušklíbla jsem se.
"Takže," Willis shodil nohy ze stolu a narovnal se. Nějak se rozhodl nekomentovat můj příspěvek do diskuze. Asi mu došlo, že kdyby to udělal, tak by se k opravdovímu "vyslíchání" jen tak nedostal. "Samantho, proč jsi tady?" řekl to tak vážně, že mě z toho skoro mrazilo.
"Chceš to slyšet celý? Všechny špinavý detaily?"
"Uhm." souhlasil. Tak jsem vyprávěla. O mé škole na Long Islandu ve státě New York, sirotčinci a o tom jak se mi život změnil. O Parkerovi, Danielsovi a mém pekelném psu Plutovi. O tom jak jsem potkala Chloe s Lilith. O strýčku Tedovi, Hermovi, Tysonovi i Kanaďanech. Prostě o všem. Celou dobu mě poslochal bez jediného slova s takovím soustředěním, že mě to až udivovalo.
Když jsem skončila, vážně přikývl a pískl, ikdyž tím druhým zkazil dramatičnost té chvíle.
"Krásný příběh.. asi jako ty co mi maminka vyprávěla před spaním. Třeba Jeníček s Mařenkou byli dobrý." mluvil tak drsným a hrubým hlasem, že jsem si ho skoro dokázala představit v tom krvavém obleku. Sice mě, díky té jeho náhlé změně chování, napadlo, že se tak chová hlavně kvůli tě, vyslíchacím technikám, ale i tak mě to trcohu děsilo.
"To není žádná pohádka. To je můj život." bránila jsem se.
"Nikdy jsem neřekl, že je to pohádka." skočil mi do toho.
"Jestli mi to nevěříš, tak se zeptej Chloe s Lilith, dosvětčí ti to." dokončila jsem.
"A co to před tím, než jste se potkali?"
"Zeptej se ve škole a v sirotčinci."
"A co když jsi žila tam, jenže jsi nějakou dobu pracovala pro druhou stanu. Jak mám vědět, že jsi všechno nenastražila, jen pro to, aby jsi se sem dostala?"
"I vlastní umírání?"
"To v plánu nebylo.. jak jsi mohla vědět, že tam ti Laistrigoni budou?"
"Nemohla. Stejně jako ti nemůžu dokázat, že říkám pravdu. Budeš mi muset věřit." lokty jsem si opřela o stůl, dlaněmi si podepřela bradu a co nejdůvěryhodněji se mu zadívala do očí. Willis na mě chvíli jenom zíral. Pak mě však téměř dokonale napodobil. Jak jsme na sebe tak zírali, z nějakého důvodu jsem si vzpoměla na můj předchozí život v sirotčinci a na to jak jsme si s mojí jedinou kamarádkou Anne-Mary hrávaly, když jsme byli malé. Měli jsme jednu hru, vůbec si nepomatuju o čem to celé bylo, jediné na co si vzpomínám je, že jsme velkou část toho trávili zíráním jedna na druhou a zbytek času jsme se honili po louce. Skutečnost, že mi zrovna takový totální retard jako Willis připoměl moji bývalou nejlepší/jedinou kamarádku mi zrovna moc dobře neudělala. I přez to jsem byla rozhodnutá být tou silnější a neuhnout pohledem, i přez to že to co jsme dělali byla dětinská pakárna.
Vyhrála jsem. Willis se zvednul, znovu vyhodil nohy na stůl (kus od mojí hlavy) a řekl něco jako "To se ještě uvidí."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | E-mail | Web | 10. září 2013 v 15:47 | Reagovat

Och Ach Och. Tak takhle by člověk vzdychal nad tvým úžasným talentem. :-D  8-O Je to úžasné, skvělé a tak dále... Doufám že napíšeš brzy další kapitolku. A moc se omluvám, že jsem ti doteď nenapsala žádnej koment, ale začala jsem to číst až před chvílí a byla jsem tak nedočkavá a zvědavá na další kapitolky, že jsem prostě na psaní neměla čas. ;-)  :-D

2 Marille Marille | Web | 10. září 2013 v 19:03 | Reagovat

"Neboj drahý Jonathane, když tak bysme mohli.. de-ba-to-vat."
"Jen to ne." :D
"Tvůj postřeh mě až udivuje Sherlocku." :D Anti! Kam na to chodíš :D Tolik hlášek :D Myslím, že o Jackyným seznamu úhlavních nepřátel už jsme někde slyšeli :D Koukej napsat další! Šup! Pohyb, pohyb :D

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 10. září 2013 v 19:28 | Reagovat

Bože... Kdyby to nebylo tak veselý, tak mi asi ukápne slzička :-D Ne, to zas ne, ale... jo, je to dobrý. Dost dobrý.
Občas jsem se zadrhávala, když mě nějaká chyba praštila přímo mezi oči, ale i já chybuju, takže si netroufnu ti do toho moc kecat.
Právě jsem dopsala čtenářský deník, takže nemám moc chuť se vykecávat, proto to vezmu rychle a zkráceně.
Opět jsi většinu příběhu podala tak vesele, ale napůl i vážně. Hlášky jsou naprosto skvělý a celý příběh je happy, ačkoliv se bavíme o vážných tématech. Postavy si úžasně vystihla, zajímavě podala, vymyslela jsi zajímavou zápletku, úžasný děj, zajímavé otázky na konec - co má Jack společného s Danielem? -, samozřejmě přiměřeně napjatý děj, očekávání dalšího napětí a doufání v další díl.
Nemůžu zapomenout na podrobnější popsání mojí nové oblíbené postavy - D-Willa :D Musím říct, že je celkem zajímavý, má neotřelý hlášky a není nijak měkký, ale ani suchar. Nebo možná je, ale takovým příjemným způsobem.
Vůbec jsou tvoje postavy zvláštní. Každá z nich je jiná. Jack - prostě životem znuděná puberťačka, Sam - normálnější nenormální holka, Kaida - vůdkyně proti své vůli (trochu - vážně jen trochu - mi připomíná Reynu), Jonathan - svalnatý chlápek bez mozku. Jsem docela zvědavá, jaký v tvém podání bude Hádes. Nebo Zeus, Héra... Jsem docela zvědavá :D
Takže jsem zvědavá, co se bude dít dál. Ukazují se nám nyní celkem zajímavý postavy a i starší postavy získávají novou image. Všechno se mění a připadá mi, že co nevidět nastane jakési chvilkové "ticho před bouří", po kterém nastane něco trochu víc nebezpečného. Budu hlavním postavám držet palce, pokud se nepletu a pokud jo... i tak držím palce.

4 Tyna* Tyna* | Web | 18. září 2013 v 17:29 | Reagovat

Ok ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama