Inside my soul (Team meet with Nicole schizofrenist autist.)

11. října 2013 v 7:13 | Terka |  Inside my Soul
Ahoj všichni tak je tu další díl Nicole...doufám že se bude líbit..předem se omlouvám za chyby a překlepy..nestíhám opravovat..

Bylo to dost zajímavě strávené dopoledne. Vzhledem k tomu že se mě ten doktor ptal převážně na to proč se sebepoškozuju. Jaké mi to činí potěšení, nebo proč mám potřebu vztáhnout na sebe ruku.


Mohla jsem opakovat dva bžilionkrát že to není tak jak se zdá. Že ne každej druhej tenager se řeže. Na tohle prohlásil že já se nejenom řežu, ale že se i pálím a vytrářím se modřiny a škrábance. Automutilace, tak se tomu jak si "ubližuju"říká, je prý nemoc. A že on je tu od toho aby mi pomohl. Jenže on vůbec nic neví o mojí duši, o tom jak mi dělá propblémy udržet se abych se při každém zvýšení hlasu neschoulila do klubíčka.
Pak mi začal předčítat z jakési bychle pro začínající lékaře co to znamená sebepoškozování.. Sebepoškozování (neboli automutilace) je záměrné a opakované ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňováním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému, jenž postižený nedokáže zvládnout jiným způsobem.........
A další hodinu mi jenom četl o tom jaké jsou druhy, podruhy atd....
Je to takový chytrý doktor. On četl že sebepoškozování způsobuje nějaký jinný psychický problém. On je tak chytrý...
Měla jsem chuť mu říct že tohle má určitě I na wikipedii ale radši jsem se věnovala Tair-uwairovi. Ukazoval mi elfské zpěvy pro růst stromů a na zavolání různých zvířat. Přivolal stádo veverek a lasičku.
Tohle je zajímaví, narozdíl od nějakýho článku o nemici kterou stejně nemám...
No, když ten doktor konečně dočetl, uměla jsem už tři čtvrtiny toho zpěvu na přivolávání veverčího stáda.
Pak mě zkoušel číst, zkoumat a pokoušel se dostat až na dnou mé duše. Jenže to není žádnej kouzelník a ani žádna lidská superčtečka. Kdyby nevěděl že se jmenuju Nicole nejspíš by mi musel říkat jenom slečno... Mám za to že mu máma o mě řekla spoustu věcí. I tak se snažil zjistit jestli jím, spím a jestli jsem panna.
No, jelikož jsem byla v dobré náladě tak jsem zachránila jeho obličej před zkázou mého bodyguarda. Toho, co zlomil ruku tomu zřízenci.
I když jsem si celkem užívala když venku před oknem začal cvičit na boxovacím pytli.... Bylo zajímávé vidět jak se jeho pěsti pohybují s takovou rychlostí že jsou sotva vidět.
Mohla jsem si ten pohled dopřát jenom chvíli, něž se mě znovu začal ptát.
Ty jeho otázky začínali být už dost osobní. I když jsem mu řekla že jsem panna, neveřil mi. Taky mi nevěřil že jím.... O spaní jsem s ním odmítla mluvit. To, že nepotřebuju spát tolik jako ostatní lidi neznamená že mám hned poruchu spánku a musím brát prášky.
Přesto ke konci našeho sezení prohlásil že dostanu prášky na spaní, že mě budou u jídla hlídat, jestli jím. Dál že nadále budu na samotce a že musím chodit na jakousi skupinu.
A že s ním budu mít každý třetí den sezení, kde se mě pokusí výlečit.
Skončili jsme asi tak deset minut před obědem, tak na mě zavolal zřízence. Ať mě odvede ke mně do pokoje a ať někdo dohlédne, že sním oběd. Na to ten lovec nestvůr prohlásil, že ten chlap asi právě dostudoval, když si nevšiml, že jsem ho poslouchala asi tak desetinu času. Pak ještě udělál pár xichtíků za jeho zády a zmizel oknem.
A jako náhodou pro mě příšel můj známý zřízenec. A asi mu nestačilo minulé poučení a tak když jsme přišli do pokoje, tak se tam se mnou zavřel.
To co následovo bylo pro mě už známé. Nekřičel a rovnou mi vrazil facku. Pak po sérii ran do břicha jsem se schoulila v rohu do klubíčka.
Po deseti minutách co mě kopal tak ho to asi přestalo bavit... Nebo to taky asi bylo protože moje záchrana konečně vykopla dveře. Ani se neobtěžoval s otázkami a jednou ránou mu zlomil nos.
Pak mě začal ošetřovat...Krvácela jsem jenom z ruky.. A měla jsem pár nových modřin. A prsknum mi ret.
Radši tam zůstal se mnou I když mi přinesli oběd. Ten zřízenec nejspíš zapomněl, že mě má někdo hlídat u jídla. Něměla jsem hlad a navíc to jídlo se nedalo jíst tak jsem si nechala jablko a zbytek jsem spláchla do záchodu. Teda né úplně všechno a trochu jsem nechala a když si pak přišli pro talíře tak jsem řekla že už nemůžu....
Já nejsem žádná anorektička, ale jím až když mám hlad a navíc by se mi s tím prasklím rtem blbě jedno. Aspoň jsem měla víc času na povídání s ním. Ukazoval mi základy sebeobrany. Jak chytit ruku tak, aby se dala zkroutit za záda.
Je to tak zvláštní když tě vlastní máma dá do psychyatrické léčebny. Hodně lidí by mělo pocit zrady, ale já měla pocit smíření... V určitých chvílích mi tady bylo líp. I když jsem musela dělat že jsem jinná než jsem doopravdy.
Myslela jsem si že když jsem tu zavřená tak budu mít volno po celou tu dobu...něco jako v léčebně pro alkoholiky. Tak se prostě čeká než alkohol vyprchá. No a já si myslela že prostě počkaj až ze mě moje sebepoškozování vyprchá.. Ale oni jsou tááák geniální.. Místo vyprchávání jsem musela chodit na jakousi skupinu a povídat lidem o svých pocitech.
Podle m je skupina pěkná kravina. Zvlášť když můj drahej doktor ani nepoznal že jsem duchem nepřítomná.
Já vím co se říká o lidech co si sami určují diagnózy, ale I já ve spánku bych si určial diagnózu líp.
Nechci nějak "pana Doktora" urazit ale je to idiot.
No každopádně po mé lekci sebeobrany pro mě přišel můj oblíbený zřízenec.A mě při pohledu na jeho obličej napadlo jediné, tohle neskončí dobře.
Aspoň jsem se pokusila ho nenaštvat. Neptala jsem se , nedívala jsem se mu do očí nedýchala jsem moc nahlas. Ale jeho rozzuřil asi jenom pohled na mě.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. A pak se na mě podíval... No já se taky podívala. Jelikož to bylo porvé co jsem vnímala jeho přítomnost. Myslím plně vnímala...
Má zhruba dva metry a je potetovanej na rukách.A buď bere steroidy nebo posiluje. Obličej má nejspíš hezkej, ale já si jeho obličej nestačial prohlídnout. Protože zatímco jsem ho prohlížela se ke mně pomalu přibližoval. Jako se lovec pomalu plíží roštím, abynevyplašil svojí kořist. Pomalu jsem začala ustupovat.
Po tváři mu přeběhl úšklebek a nebyl to ten milý a přátelský škleb. Bylo mu v očíc vidět agresi a pocit nadvlády.
Pak začal lov.
Pomalu přišel ke mě a žačal mluvit...:" Neboj se …...nebude to bolet.Tebe teda jo , ale mě potom bude líp." Pak se začal smát. Byl to děsivý smích...
Je to už dlouho co mě někdo bil. Dva a půl dne bez bití je pro mě jako rok. A moje tělo už si pomalu odvyklo.
Odvyklo si od přibývajících modřin. Na praskající strupy, nebo na pálení sirkami.
A I on, zřízenec, si všiml že jsem byla šikanována.
Mám navyklé reflexy... Křik, prásknutí dveřmi....Smích, přibližující se ruka k obličeji...Ťukání nohou a praskání kloubů...
Na tohle všechno reaguje můj mozek jako na povel k útěku. Pokud nemám kam utéct tak se většinou choulím do klubíčka.
A on si toho všiml... a to se mnou trávil celkem asi 2 minuty..
Ten doktor se mnou trávil asi 10 hodin a nevšiml si ničeho..
No zpět..poroznost přesuň se k mému genialnímu zřízenci.
Potom co se začal smát přistoupil až ke mně. Abych si ubránila pláči a abych si ochránila obličej sklonila jsem hlavu a nechala jsem si vlasy obklopit obličej.
"Copak?? Přijdu ti ošklivej, že se na mě nechceš dívat??" Ozvalo se tichým, chraplavým hlasem nedaleko mého obličeje.
Zavřela jsem oči a zuby jsem si skousla ret. A čekala jsem.... čekala jsem na ránu..
Tohle , to mi už několikrát udělal Riven... Ptal se na otázky na které nechtěl znát odpověď, nebo na ně odpověď věděl..
"Tak ty nemluvíš....??" Řekl asi dva centimetry od mého ucha.
I když jsem v celku zvyklá přesto jsem celá ztuhla. Zůstala jsem pořád ve stejné pozici, pomalu jsem se ani nenadechla. Zatím mě nepraštil, ale I tak jsem věděla že to příjde. Vždycky to příjde. Buď dřív nebo později.
Každý kdo si prošel tím co já, to ví.
A pak konečně přišla rána....Přímo do břicha. Někam mezipátej a šestej pár žeber. Jedno žebro mi zlomil.Myslím že to bylo třetí z leva.
A pak přišla další rána. Pod žebra...
A další..... Další....
Ještě jedna....víc jsem nezvládla... Musela jsem se schoulit do klubíčka.. Nevydržela bych další ránu. To už nejde. Musím se schovat.... musím si krýt hlavu.
Musím si zachránit žebra. Ještě jedna rána do žeber a propíchne mi plíci.
Pomalu jsem se v klubíčku odsunula ke stěně.
Jediné co jsem dál mohla vnímat byl jeho smích a bolest... Tyhle dvě věci přehlušili všechno ostatní.
Měla jsem co dělat abych nevykřikla bolestí. Vím že to bylo to co chtěl slyšet. To jediné co chtěl slyšet... Můj pláč a moje výkřiky bolesti.
Moje bolest je to co mu dělá dobře...Vnímala jsem tu bolest a jeho smích.. tohle mi v mozku znělo pořád dokola..
Připadalo mi to jako hodiny...možná I dny. S každou ránou jako by zároveň mlátil do stěny. Do stěny která mi nedovoluje navždy odejít z tohohle světa.
Ale přestal moc brzo. Přestal asi dvanáct ran od cíle.
Asi to bylo protože jsem už dost krvácela. Měla jsem nové modřiny na břiše. A taky ve vlasech. A tři na zádech..
A taky jsem měla opětně rozbitej ret.
Pořád jsem seděla s hlavou schovanou na kolenách. Čekala jsem až odejde abych se mohla pomalu přesunout na postel.
I když se na mojí ochranu seběhno spoustu mých ochránců žádný ho nedokázat odtrhnout včas. Jenom díky nim jsem nejspíš nedopadla hůř.
"Máš jít na skupinu.." Ozval se zadýchaně zřízenec. Pořád jsem měla zavřené oči. A kousala jsem se do rtu. To mi bránilo ve sténání...
I když jsem měla naražená žebra a jedno naštípnutý..Naražený koleno a vyhozený rameno. A asi dvě miliardy podlitin.
Opatrně jsem se vytáhla na nohy.
"Potřebuju do koupelny..." Řekla jsem téměř nezvučně.
Pořád jsem se musela ovládat, abych nekřičela bolestí. Cítím každé to žebro, každý orgán v břiše.
Vedlě mě se postavil můj zachránce a podepřel mě. Z druhé strany se postavil lovec nestvůr a chytil mě okolo pasu, abych neupadla.
Popošla jsem o tři kroky. Trochu se mi motala hlava a hučelo mi v ní, ale byla jsem schopná chůze.
"Tak já tě tam odvedu." Řekl když jsem vyzkoušela funkce svého těla.
Sklonila jsem hlavu a přenesla jsem větší část váhy svého těla na ně, pro chvíli odpočinku...
Zatím zřízenec otevřel dveře a vyšel ven. Pomalu jsem vyšla za ním.
Ráda bych utekla ale nemohla jsem. Byla jsem unavená.
Když jsem se dostavila k jeho maličkosti odvedl mě do koupelny.
Postavil se před dveře, asi abych neutekla. Oknem jsem fakt nemohla nejen že jsem byla v osmým patře, ale na oknech jsou mříže. Vlastně tady všude jsou mříže. Je to dost depresevní.
A tady jsou i zrcadla zabezpečený, aby se nedala rozbít. Postavila jsem se k umyvadlu a podíval ajsem se na sebe. To co právě teď vidím se mi nelíbí.... Ta holka v zrcadle má rozbitá ret, kruhy podočima a dvě podlitiny na tváři.
Je smutná, její oči jsou plné bolesti, ale nepláčou.
Její oči nebrečí a jen si dívají na stav zbytku těla.
Já vím že mluvit o sobě ve třetí osobě není asi hezké, ale radši budu mluvit o"té holce" než o tom jak mě všechno bolí....
Znovu se podívám do zrcadla. Ano, pořád tam oba stojí a čekají, hlídají aby se mi znovu něco nestalo. Dobře, opláchnula jsem si obličej vodou.
"Měla by si si pospíšit, nebo příjdeš pozdě na skupinu." Ozval se zpoza dveří zřízenec.
Otočila jsem se na lovce:"Já se bojím..." Řekla jsem potichu, jako kdybych nemluvila nejmíň dvy roky.Sklonila jsem hlavu.
"To bude dobrý, klid. Teď už se ti nic nestane...Neboj budu s tebou I na tý skupině. A on taky.." Hodil remenem směrem k mému mlátiči.
Pak vzal mojí hlavu do rukou donutil mě, abych se na něj dívala. Nic neříkal, ani nemusel, jenom upíral pohled svých zeleno-modrých očí do mých hnědých.
"Hej pohni, skupina začíná za dvě minuty." Zřízenec praštil do dveří.
Pomalu jsem odvrátila pohleda otočila jsem se směrěm ke dveřím. Vyšla jsem.... A zapotácela jsem se.
Oba rychle přiskočili a každý mě chytil za jednu ruku. Už jsem se nebála.
"Takže skupino seznamte se s Nicole, sebepoškozuje se a má spánkovou poruchu." Tak takhle mě přivítal doktor na skupině..
Na to se lovec postavil doprostřed a začal parodovat doktora:"Skupino seznamte se s Nicole schizofrenickou autistkou. Tak co jí říkáte?? Docelá heká...A ty zrzku nekoukej se jí ne hrudník.."
No musím uznat že jsem měla co dělat abych se nerozesmála.Asi by mi to že se směju uprostřede ticha reputaci nezlepšilo...
A stejně bych toho litovala, žebra jsou pořád ve stavu totálního zničení. Vlastně ne jsou jenom naštípnutý.
"Tak nám o sobě něco řekni Nicole..." Ozval se do ticha doktor.
"Jmenuju se Ńicole Harisová....Ráda kreslím." Tak to byl můj představovací monolog. Snažial jsem se znít vyrovnaně a ne jako po třech kolech s nějakým veleznámým boxerem..
"Nicole nespí a poškozuje se, jak jsem už řekl. No a taky je povíšená a a arogantní.A taky není panna." Řekl nakonec samolibě.
"COŽE!!" Vyskočil lovec až zvrh svou židli. "Ty pitomče jeden dementní. Cos I o sobě myslíš?? Dostudoval si předevčírem a bydeš si tady otvírat hubu?! Táhni do pekla ty jeden pitomej trole..." Takhle pokračovaů další minutu. Pak ho doktor přerušil.
"A taky , to je Mike. Skupino seznamte se s Mikem. I on se sebepoškozuje.Před měsícem se pokusil o sebevraždu." Stočil pohled k černovlasému klukovi sedícímu přímo naproti.
"Tak se nám představ Miku.." Vyzval ho.
Nic......Mike seděl a nic neříkal. Nastalo trapné ticho, které přerušil doktor.
"No tak bychom dneska mohli začít kolečkem.. A aby to pochopili nováčci začnu já."Postavil se s nadšeným výrazem." Ahoj skupino já jsem Dave."
"Ahoj Dave." Odpověděli všichni sborem. Málem my vypadla čelist na zem.
"Dneska ráno jsm se probudil a cítil jsem se fajn. Přišel jsem do práce. Tam jsem potkal Nicole na našem sezení. Za celý den jsem neměl chuŤ si ubližovat a spal jsem celo noc.
Po celé dopoledne a oběd jsem neviděl nic napdřirozeného. Dnešek se mi vydařil." Posadil se a podíval se na asi čtrnácti letou obarvenou černovlásku." Clarie, jsi na řadě."
Ona černovlasá Clarie začala opravdu mluvit. Říkala to tiše s jediným rozdíle. Nepotkala mě a chtěla si ubližovat. Oni mu tady jako vážně říkají co dělali....
To mě zajíémá co mám říkat já, když všechno co mi určil je špatně. Kdyby mi aspoň určil schizofrenii.... nějaký ten hlas bych si vymyslet dokázala. Ale sebepoškozování?? Možná že jsem byla geniální batole a chytrej tenager, ale sebepoškozování?? Zvlášť když mi četl že to pramení z jinného psychyckého problému.
Je to prostě einsteinův vnouček.
Když domluvila ona Clarie začal mluvit jakýsi John.
Kdybych se já jmenoval aJohn začala bych asi takhle:"Skupino já jsem John, John Smith."
No tenhe John začal mluvit o jakési poruše. Skví v tom že člověk tímhle se pyšnící nesnese špínu.
Ne jen špinavé ruce ale cokoliv. Celou dobu vyprávěl o tom jak si musel mýt ruce.
Po něm mluvila spoustu dalších lidí a I oni mu říkali všechno. Je to až děsivé jak mu věří.
Pak přišel na řadu Mike.
"Tak Miku jsi na řadě..." Vyzval ho po chvíli ticha doktor.
"No a co mám jako dělat?" Pověděl po ještě ve´ětší chvíli ticha.
"Ty si neposlouchal??? Máš teď říct jaké máš pocity. No a jako nováček máš říct jaké máš pocity z e skupiny." Vysvětloval mu to tónem jako když vysvětluje malému dítěti že strkat ruce do zásuvky je špatné.
"Aha tak mám pocit že je to tu úplně na prd. Nechci sem chodit, nechci tu být. To je všechno."
"Tak dobře později se k tobě vrátíme. Tak další v kolečku je...hmmmm... Katherine pokračuj."
Pak mluvili další lidi. …. A pak jsem na řadu přila já...
"Nicole??"
"Ano." Odpověděla jsem a pokusila jsem se znít mile... bohužel to asi moc nevyšlo..
"Jsi na řadě.."
"Aha …... no a co mám říkat? Že si o tomhle myslím spoustu věcí které nepatří ke kladům? Nebo že se mi tady nelíbí? Že se mi nelíbí váš přístup?" Všechno co jsem říkala jsem řekla potichu. Pořád cítím každé žebro.
Cítím rány na obličeji. Všechno si to vybavuji, každou jeho ránu.
Ne nedokážu mluvit nahlas. Možná že se snažím přemýšlet klidně a le pořád to cítím.
"No dobře třeba budeš zítra sdílnější..Zpět k Mikovi.."
"No já tu nechci být.. Nelíbí se mi ty bíle stěny a chybí mi moje žiletka.. Já se přece řežu kvůli tomu že se se mnou Rick rozešel...
Maminka s tatínkem si mě vůbec nevšímají.. Pomůže mi někdo? Nebo ať mi spoň někdo koupí lízátko.. No táááák.." Celý svůj monolog pronest s pohledem zapíchnutým na mě a bylo řečené takovým tím ukňouráným hláskem malého rozmazleného dítěte.
Ještě chvíli po tom se na mě díval vyzívavým pohledem..
Nechápu co jsem mu udělala že mě musel zesměšnit?? Nevím co jsem mu udělala. Nevím prč ale nesnáší mě...
Pár lidí se I zasmálo. Smáli se takovým výsměšným tónem. Bylo to jako ve škole. Jako noční můra.
A to už jsem pár nocí nespala dostatečně dlouho aby se mi zdály sny.
Připomíná mi to jak mě ve škole Riven polil barvou potom co mě zmlátil. Přesně tahle se mi smál jeho kroužek obdivovatelů.
Jenže teď tu není Riven. Teď je tu ten černovlasý kluk.
Nejspíš chtěl abych se ústně nebo jinak bránila. Jenže já se bojím I nahlas promluvit, jak se mám asi bránit.??
Nebo mě chtěl prostě zastrašit...
Nevínm proč, nevím jak, ale rozzlobila jsem ho.
Stejně jako zřízene.
Stejně jako Rivena.
Třeba si myslel že se hystericky rozbrečím a uteču.
Ani jedno z toho jsem neudělala. Prostě jsem seděla a čekala. Čekala jsem až se dosmějí. Až to zkončí.
"No to bylo zajímávé Miku. Chce nám ještě někdo něco říct??" Ozval se doktor.
"Proboha ať už ten idiot drží hubu", ozval se lovec. Nejspíš si jako jediný všiml že je mi mizerně.
"Ta myslím že pro dnešek zkončímě.. Příště toho budeme dělat víc... Tak teď můžete jít do svých pokojů."
Jít????
To jeom já mám zřízence?? No super, to je to nejlepší za tu dobu co tu sem..
"Miku, nicole?? Můžete tu ještě chvíli zůstat??" Jo jasně určitě je to dobrovolný..
Zase jsem se posadila... Z drůhé půlky se ozvalo nasupené posazení... Tak Mikovi se to nelíbí...no já ho litovat nebudu.. I když třeba to nebylo myšleno na mě...Jo je mi ho líto.
"No jak jsem si asi všimli tak jako jediní máte bodyguardy.." Odmlčel se..
To si ze mě snad dělá srandu... Bodyguard??? On má být bodyguard?Třeba jsem si to zasloužila..?
Všimla jsem si něčeho zvláštního, mike se při tom když to doktor vyslovil nepatrně otřásl.. Ale možná je to protože se otřásl smíchy z toho jak se mu povedlo mě zesměšnit..
"No je to protože jste nebezpeční a mohli by jste někoho zranit..." Jo tohle si zasloužím.... Ještě nevím proč , ale je to moje chyby.. Zasloužím si všechno co mě potkalo..
"Můžete jít."
Pomalu jsem se vydal ake dveřím.
Ano vím že mě nejspíš čeká další bití.
Je to protože je moje jednání špátné a já si teď nesu následky.
Už chápu..
Smířila jsem se...
S novým pocitem jsem vykročila ke dveřím. Naproti bolesti..

Zasloužím si trpět.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 22. října 2013 v 21:36 | Reagovat

Fakt mě mrzí, že jsem se neozvala tak dlouho, ale musím použít už tu dokola omílanou výmluvu - škola. Kdo by si pomyslel, že to bude tak těžký učit se každý den na dva testy a dělat referát týdně + minimálně jeden úkol denně? Prostě škola je škola a ta je hold důležitá -__- S tím se ale nedá nic dělat.
Příběh je opět zajímavý. Jen je občas trochu těžký rozeznat, co se skutečně děje a co se jí jen zdá. Je ale zajímavá doktůrková teorie a rozhodně bych nechtěla chodit na ta sezení s nimi. Ale musím uznat, že je to zajímavý. Je to první psychologická povídka, kterou čtu (vlastně jediná, o které vím), takže tak nějak nevím, co mám očekávat. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a jak to dopadne, ale zase se toho i docela děsím vzhledem k tématu. U tohoto by se mohlo stát, že jí zabije a my bychom ani nevěděli jak... Ale zase mi nepřijdeš jako ten typ lidí, kteří své postavy z milosti zabijí. ALE! :.D Zase by to pro ní vlastně bylo milostivé, protože by mohla být jen s lidmi, kteří jí mají rádi a kteří jí neubližují.
Mike je zajímavá osoba. Nemůžu si pomoc, ale napadá mě, že by se postupně mohli ti dva sblížit a třeba na konci být spolu. Vím, že hodně předbíhám, ale je to celkem zajímavá teorie, kterou v duchu dál rozvíjím :-D Navíc je to zajímavá postava a zdá se, že jeho minulost bude podobně zajímavá.
Takže téma je originální, zajímavé a super! Jenom nevím, jestli bych na to osobně něco vymyslela a tak tě sakra hodně obdivuju! Sice se o psychologii zajímám (jako, že celkem dost), ale zas tolik toho nevím a nevím, jestli bych se dokázala vcítit do podobně nemocné osoby. Tudíž máš můj respekt.
Také je to popisováno trochu jinak než tvé první povídka. Je to zajímavé, ale zase tu sem tam chybí ty detaily. Bližší popisy osob a nejenom barvy a rysy, ale i charaktery a emoce. Někde jich máš přiměřeně dost, ale v některých chvílích bych řekla, že schází.
Nevadí to moc, ale já chci, aby ses lepšila a vím, jak člověk ocení kritiku, když se chce zlepšovat. Já sama jsem svého učitele pořád otravovala, aby mi sepsal nějakou kritiku (takže jsem sekla s blogem, píšu jen pro sebe a mám v plánu něco vydat :-D zajímavé, že se nikdo nehlásí, že by chtěl koupit :-D Ne, tak pár lidí by se našlo...).
Ale to odbočuju. Prostě se snažím pomoc ti se zlepšit, takže to neber jako že tě chci nějak shodit nebo tak, ano? :-)
Těším se na další kapitolu a jsem zvědavá, co se bude dít dál a jestli se má teorie s Mikem potvrdí nebo ji vyvrátíš :-D

2 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 25. října 2013 v 21:54 | Reagovat

Takže: Tohle jsem nakousla už jednou a pak jsem na to zapomněla, za to se omlouvám a opět nemám v zásobě žádný inteligentní komentář, takže: Je to moc působivý a nemůžu se dočkat pokračování a pevně doufám, že tě naše nevšímavost nedeptá natolik, aby ses vzdala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama