The Last Demigod~11~Sedm statečných

29. listopadu 2013 v 18:00 | Anti~ |  The Last Demigod
Alo mishamigos, tak jsem tu po dlouhé době znovu. Mohlo to být už někdy v neděli, ale mám fakt dobrou vímluvu. V neděli jsem přijela od babičky, zasedla ke kompu, že to dopíšu a voila, přišel nový pokles: Stařičký kompjůtr je ještě horší než obvykle. Nějak se mu podařilo zmenšit celou obrazovku, zvětšit ikony a celý se total zpomalit. Skoušela jsem to opravit ale nešlo to. A pak tu ještě byla škola a to, že jsem se celý týden šprtila. Dneska jsme dopsali poslední test a mám chvilku klidu, takže jsem to na mistru zasekánkovi dopsala. Další díl bude v čase neznámém.
A Terka vzkazuje, že se jí rozflákal počítač, jako úplně, nejde ani zapnout. Dokonce není ani na twitteru .__. se tak nudííím. Ve zkratce, dokud to neopraví, tak je to v háji.
Tak si užijte čtení.. já jdu koukat na Final Fantasy 7: Advent Children.. a číst Řadu Nešťastnejch příhod.
Musíme si promluvit. Vlastně je to spíš tak, že vám potřebuji říct něco hodně důležitého, co sice nesouvisí s momentálním dějem, ale jednou na to možná budu narážet a proto to radši vysvětlím teď, než aby pak došlo k nedorozuměním.



Aby jste se dostali k tomuhle vyjádření, museli jste si přečíst deset "kapitol" téhle "knihy". Ani jedno z předchozích dvou slov není přesné. Nevím jak vy, ale já to píšu do laptopu, na neoficiální web té části odboje, která je ochotná se vyjadřovat k masám. Jako bonus by se to mělo odeslat do několika milionů mailů náhodných lidí, i těch kteří o to na oné zmíněné stránce zažádali. IT není vědní obor ve kterém bych vynikala (to v překladu znamená, že jsem ráda, když se mi podaří zapnout počítač), všechny své otázky ohledně technických a hackerských/programátorských vymožeností směřujte na Joshe Carpentera, on byl ten kdo se o to postaral.
Když nad vším zpětně uvažuju, tak jsem nebyla až tak důležitá. Všechno čeho jsme dokázali, bylo jen díky týmové práci. Nevím jestli jste si toho všimli, ale důležitost mé osoby se snižuje v nepřímé úměrnosti k číslu kapitoly (Znovu, nedělejte si naděje, tuhle hlášku mám od onoho výše zmíněného otravného intoše.. nebo možná od jednoho z dvojčat, vážně nevím). To proč jsem byla učena za vypravěče má jeden jediný důvod a to ten, že podle ostatních mám jisté literární vlohy.. a jiní lidé s literárními vlohami neměli čas.

Nevyhráli jsme. Sice se nám v poslední době podařilo, přidat si na své konto pár celkem solidních vítězství, ale znáte to, Impérium taky celou dobu vedlo a nakonec nějakým záhadným způsobem vyhráli Povstalci.. a to jenom rozbili Hvězdu Smrti a zabili Lorda Vadera(moje druhé přirovnání na tohle téma se týkalo Stoleté Války, ale to byste možná chápali ještě méně než tohle). Tím chci říct, že rozhodnuto ani náhodou není. Nechci být pesimistka, ale když se to přepočítá, tak kromě toho že jsme to zvládli v tak krátké době, tak to zas taková bomba není. Pro ty z vás, kteří jste z méně obeznámených a nezaujatých vrstev, bude možná menší záhada o čem mluvím. WIDD a podobní to dobře utajují, jelikož nechtějí vyvolat paniku, ale jen po dobu, kdy vydávám tuhle "knihu"proběhly hned dvě větší úspěšné akce z naší strany, jedna v Bostonu, kde moji dva sourozenci, plus pár Hermésovci ukradli a pustili velkou část Pekelných Psů držených v zajetí WIDDu, a druhá v Jersey, kde bylo vypálena velká továrna, zaměřená na vývoj a výrobu zbraní, ta byla také provozována WIDDem. O té první věci jste neslyšeli na sto procent a u té druhé byla v oběhu jen správa o tom, že se polobozi pokusili podpálit Jersey. Ani slovo o tom, že šlo o továrnu na zbraně. Důvod utajování je snad jasný, vláda je banda nafoukaných snobů, která vážně nehodlá dobrovolně někomu říkat, že něco pokazila. Klasika.
Ohledně toho požáru se za nás chci předem omluvit všem lidem, nezapleteným do našich záležitostí kteří by nešťastnou náhodou přišli k újmě nebo škodě na majetku. Nehody se dějí.

Teď jsou ty ty důležitější věci. Proč jsem vůbec začala s tímhle dlouhým, nic neříkajícím, monologem týkajícím se naší současné situace. Jak už jsem zmiňovala, nejsem hlavní hrdina, jsem jednou z mnoha. Dokonce ani ta výprava jíž jsem se zúčasnila, a které se později začalo říkat nepříliš pochvalným "Tažení vyvrhelů", nebyla jednou důležitou věcí která se v tu chvíli odehrávala. V táboře v naší nepřítomnosti nezaháleli, měli své vlastní problémy.
Probírala jsem tuhle věc s Kaidou, jestli tam o nich vůbec napsat a pokud ano, tak jak. Dokonce mě napadlo, že by tu jejich část napsala ona, nebo někdo jiný kdo se toho účasnil. Nakonec jsme se shodli že bychom se o jejich části děje zmínit měli, protože její význam je srovnatelný s významem naší výpravy. Jen se vyskytl menší problém a to ten, že se samotná šéfka se vymluvila na to, že na psaní nemá čas a nenašel se nikdo jiný, kdo by byl ochotný trávit čas nad klávesnicí.
Tak to znovu zůstalo na mě, jedinému pitomci tak naivnímu, že když k němu naklusala Annie Smithová a s podezřele veselým úsměvem se ho zeptala, jestli rád píše, tak odpověděl "Celkem jo, proč?" (A pak když mu jako bonus ti dva týpošové vysvětlili, co by měl dělat, jinak řečeno psát svůj příběh,tak s tím souhlasil).to, Jelikož nemám právo psát o jiných lidech v první osobě, tak pokračování tohohle příběhu rozdělím do dvou částí, jedna bude normálně o tom kde jsem já, psaná v první osobě. Druhá se bude odehrávat u "táborové skupiny" a bude psaná v třetí osobě. Za její stoprocentní pravdivost neručím, jelikož vše co o tom vím, pochází z tvrzení jiných lidí.
Je možné že kus "mé části" bude také psán tímto způsobem, jelikož, i když to tam možná občas vypadá, vážně nejsem Agent Smith nebo Velký Bratr... nejsem všudepřítomná. Pardon, jestli jsem vás zklamala.


Tak, to by bylo vše co jsem chtěla říct na úvod. Vrátím se k ději.
Poté co jsme se vytratili z poradní místnosti jsme měli celý den na to, sbalit si svých pět švestek.. i když v mém případě toho bylo ještě méně. Když jsem tak uvažovala nad tím co si s sebou vezmu, došlo mi, že není proč se rozhodovat, jelikož jediné věci které jsem měla byl Juls a oblečení ve kterém přijela. Hned jak jsem se o tom nenápadně zmínila Johnovi, tak jsem zjistila, že ani to oblečení už nemám. Prý bylo tak zakrvácený a zničený, že ho vyhodili. O tom, že to byla moje oblíbená mikina a tenisky, jsem se radši ani nezmiňovala. Abych nemusela jít v papučích a noční košili v nemocničním stylu, nechala mě Jack prohrabat si její oblečení, dovezené od ní z domova i získané od táborníků, kteří to nepotřebovali. Skončila jsem v mírně roztrhaných džínách, vytahaném černém tričku s nápisem: "Brumbál je pedofil, Voldy je oběť. Volejte linku důvěry!", to se mi celkem líbilo. O dost míň pak svítivě oranžová mikina s bílým nápisem "Tábor Polokrevných" na zádech, kterou jsem podědila po Johnovi, díky čemuž byla aspoň o pět čísel větší. Na obuv jsem si vážně stěžovat nemohla, zimní, rádoby kožené, tenisky. Byla to láska na první pohled.
Jelikož já a moje drahá sestřička jsme byli něco jako vězni, tak nám po zbytek dne nezbylo na práci nic jiného, než spolu s Johnem dřepět u bedny, chroupat křupky a popotahovat u "V Objetí Jezer". Hádejte co, Pedro si vzal Justýnu, ale hned druhý den mu zemřela matka a Justýna zjistila, že je vlastně bisexuální a má jisté city k Mercedes. A když to sdělovala svému novomaželovi, tak najednou přiběhl pološílený Frederico se zbraní.. ale než stihl někomu ublížit, tak se zjevila Mercedes, která byla ve skutečnosti utajená agentka Interpolu hledající pašeráka bonbónů Tic Tac, známého pod přezdívkou Cukrář. A pak skončila epizoda.. ale jestli mám být upřímná. Jsem si skoro jistá, že ten Cukrář je Pedrův nový kamarád doktor, Pablo.
Zase jsem se zakecala. Každopádně, druhý den sem vzbudila s novým nadšením do života. Bolest zad ze spaní na sedačce to sice neomezilo, ale psychicky mě to vyhodilo do nebes (nebo shodilo do pekla, ještě jsem se nedostala přes to, jak to mezi námi Hádesovci funguje).
Netušila jsem, kdy máme kam přijít, ale bylo mi blbé se na to ptát, tak jsem to nechala být. Nakonec se to vyvrbylo tím způsobem, že když se vrátil John, který byl celé ráno někde v polích, tak nás rovnou odvázal (ano, ještě pořád nám nevěřili natolik, aby nás nechali spát bez pout) a vzal ven. Před odchodem jsem ještě dostala snowboardovou bundu která tam zbyla po dalším Áresovci.
Přes noc nasněžilo, takže jsem se snažila, našlapovat co nejopatrněji, abych neměla boty hned plné sněhu. Vystoupali jsme na kopec, tam na nás čekal zbytek výpravy, u teréňáku, ještě většího než ten ve kterém jsme přijeli s Chloe a Lilith. Všichni byli nabalení do kabátů, všichni kromě Katherine, která na sobě měla tu samou koženou bundu ve které byla na poradě. Vedle ní stál Christopher z Yorku a vrhal na Julse (který tam na nás čekal) tak strašidelné výrazy, že se za mě můj mrňavý meč radši schoval hned jak jsme k nim došli.
"A že vám to trvalo." křikla na nás Kaida, i když sama teprve stoupala do kopce "Když už jste se uráčili přijít, tak vás nebudu moc zdržovat zdržovat. Ale před tím vám ještě musím představit sedmého člena vaší... výpravy." Konečně jsem si všimla kluka, který šplhal na kopec za ní. Měl krátké černé vlasy a byl celkem vysoký(Ne, tak jako Travis s Connorem, ale pořád dost). Už asi hodinu od té chvíle co jsem napsala tu minulou větu, uvažuju o tom, jak napsat o barvě jeho pleti, abych nezněla jako rasistka. Jsem (ač mě to občas štve) amík, takže vím jak reaguje většina mých spoluobčanů, při sebemenší narážce na rasizmus. Takže po dlouhých úvahách jsem došla k názoru, že na to kašlu. Abych byla přesná, tak černoch to nebyl. Spíš míšenec. Něco mezi hispáncem, bělochem a indiánem. Ne, že bych byla zrovna nějakej znalec, pravda je, že jen opakuji co mi "někdo" vykecal.
"Sedmýho člena? Jakýho sedmýho člena?" zeptala se Chloe.
"To je vážně duchaplná otázka.. očividně myslí toho nabušence za ní. Logika." reagoval Josh takovým tónem, že Katherine vypadala, že ho zaškrtí.. a to to ani neřekl jí.
"Tohle je Ray. A jak tady ´Pan Geniální´ řekl, od teď patří do vaší party retardů. Potřebuju tu někoho kdo není magor, aby ohlídal, že neuděláte nějakou kravinu, třeba že byste se na mě vykašlali a odjeli na ComicCon." Nejmenovaná část naší bandy zklamaně vydechla, jako by to plánovali
"To je snad všechno co jsem chtěla.." probodla Anne pohledem "Nepodělejte to!" pohledem výhružně přejela po Joshovi a pak se zastavila u Jack "A jestli kohokoli, KOHOKOLI třeba jenom napadne, že by nás třeba zradil, tak přísahám, že ho rozčtvrtím a pak jeho kosti pohřbím na území zasvěceném Kronovi."
"Taková nedůvěra.. přijdu si jako Loki na sněmu superklaďasů." špitla Jack. Nikoho asi nepřekvapí, že ji Šéfka ignorovala, místo toho se ještě tišeji ozvala Anne
"Ale Loki byl nakonec vždycky zrádce, takže.. mizerný přirovnání"
"Říkám to naposledy.. nepos*rte to!" souhrnně na nás všechny výhružně ukázala. Pak se otočila a začala scházet z kopce směrem ke skupině táborníků, kteří tam na ní čekali. Většina se tvářila, jako by šlo o záležitost života a smrti, což nejspíš šlo.
Nostalgické zírání na tábor nám vydrželo asi jenom tak deset vteřin. Pak se Katherine otočila, otevřela kufr a začala do auta házet tašky, které někdo zahodil na zem do sněhu. Už toho tam naházela minimálně půlku, když se na nás ostatní, kteří jsme na ní celou dobu jen blbě zírali, otočila a řekla svým obvyklým naštvaným, jen trochu vyšším, hlasem:"Pohněte prdelema líní debilové."
První kdo se k něčemu odhodlal byl Ray, který ji pomohl tam hodit to co zbylo. Až v tu chvíli jsme se mi zbývající probrali a začali něco dělat, tím myslím nasedat do auta. Proběhlo to líp než jsem čekala. I když já jsem po zkušenosti s některými z nich očekávala velkou rvačku, doprovázenou fontánami ohně z peněz daňových poplatníků. Asi moc koukám na akční filmy.
Nakonec došlo jen na menší slovní roztržku mezi Jack a Willisem, o to, kdo bude sedět ve předu. Nakonec jim obě místa ve předu zabrali Josh a Anne, s argumentací, že: "Tomu přece velí". Pak tu byl ten sladký fakt, že Josh byl jediný z nás kdo se hlásil ke svému zákonnému povolení řídit. Později se ozvala ještě Katherine, ale asi se jí nechtělo přít se s někým, kdo jí nadával do slov jejiž význam jsem nepochopila, a nemyslím tím takový ty věci co nepochopí jen člověk co nedostudoval základku, myslím pojmy typu: rektální žláza a lampetra. Nejsem idiot, ale musíte respektovat, že jsem teprve v prváku.

Jak bych pokračovala. Dojeli jsme dál než minule. A tím nemyslím, že jsme dojeli k prvnímu baráku města a znovu nám vybouchlo auto. Dojeli jsme až do města, ale do jiného.. až do Toronta. Tam jsme auto zaparkovali v nějaké potemnělé uličce a mě bylo uděleno právo hodit klíče libovolnému bezdomkovi. A věřte mi, je to vážně příjemný pocit. Ne jenom, že jste super-solidární, ale hlavně je tu ta věc s tím, že si přijdete jako děsný zazobanci.
Pak se odněkud vynořil Willis s novými klíčky.. a karavanem.
"Nechci ani vědět kde jsi to vzal?" vydechla Chloe.
"Třeba jsem si to koupil z kapesnýho." ušklíbnul se. Chloe mu to vrátila a vytrhla mu klíče.
"Geny se prostě nezapřou Dawey." dokončila, odemkla karavan a šla se mrknout dovnitř. Ano, slyšeli(četli) jste správně. Willisák má už čtvrtý jméno. A nemůžu říct, že jsem to pochopila hned jak to vyslovila. Což se dalo říct i o pár další lidech: "Tak Dawey, jo?" ozvala se Jack.
"Chcípni šmoulinko." uraženě odešel za Chloe. Mě to přišlo velmi nelogické, protože bylo úplně jasné, že všichni půjdeme tím stejným směrem, a taky že jsme šli.. teda aspoň já. Ostatní někam odklusali.
Uvnitř to vypadalo.. jako v karavanu spokojené rodinky, která si zašla do hambáče na oběd (a pak skončila bez svého vozítka). Nevypadal zrovna boháčsky, ale bylo to lepší než sedm lidí mačkajících se v teréňáku.
Když jsem tam vešla, uviděla jsem tam Chloe s Willisem, jak po sobě cosi štěkají (nejspíš se to týkalo toho jména) a Raye, jak leží na zádech a jedné z postely a čte si nějakou pře-starou knížku. Napadlo mně, jestli je to takovej ten "záhadnej" typ, nebo je to jenom děsnej šprt. Dřepla jsem si na vedlejší postel. A pak přišla ta obtížnější část, překonat svou sociální fóbii a něco říct. A snažila jsem se o to snad pět minut a celou tu dobu jsem trávila tím že jsem se mu nenápadně dívala přes rameno.

Teda, já jsem si myslela, že je to nenápadný. Bylo totiž tak, že jsem se neodhodlala, spíš Rayovi došli nervy. Mírně vyčítavě se na mě kouknul a podal mi tu knížku do ruky: "Tak se podívej."
"Co?" Většinou nebývám tak vypatlaná, přísahám. Jenom mě to překvapilo. Skuste se delší dobu pekelně soustředit a pak nechat někoho aby na vás bafnul, taky byste nebyli zrovna na vrcholku geniality.
"Na tu knížku, můžeš se podívat normálně a ne pošilhávat." vysvětlil mi to, celkem klidně. Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem si jí od něj prostě vzala a podívala se na stránku, kterou četl. Byla počmáraná podivnejma klikyhákama, nejdřív jsem si myslela, že je to řečtina, jenže tu bych přečetla a tohle mi teda rozhodně nešlo.
"Co je to za jazyk?" zeptala jsem se, částečně sama sebe.
"Latina.. část v řečtině, ale většina v latině." odpověděl mi. Přikývla jsem "Co se tam píše."
"Je to kniha kouzel." odpověděl s klidnou tváří. Měla jsem co dělat, abych nezírala s otevřenou pusou.
"Kecáš?"
"Ne.. jsem od Hekaté." řekl, jako by to všechno vysvětlovalo, což vlastně byla pravda. Jen jsem netušila, že Hekatovci používaj nějaký Potterovský slovíčka. I když na to se dá říct jenom jedna věc: "Cool." řekla jsem to nahlas.. do háje.
Usmál se: "Dyť vy Hádesovci taky nejste zrovna bezbranní."
"No.. možná, ale já jsem to ještě moc neskoušela. Vlastně-"
"Neumí nic, samozřejmě." to přišla moje "milovaná" sestřička a dokončila můj proslov. Ne, že bych nechtěla říct to samé, ale říct tohle někomu do očí.. no slušně řečeno, je to hnusný. Dokonce jsem i přemohla nervozitu a vrozený respekt ke starším (kterého se za Boha/Bohy nemůžu zbavit) a naštvaně jsem na ní koukla a beze slova nahodila vševypovídající výraz (já vím, nic moc, ale i tak jsem na sebe byla hrdá).
"A že ty seš prostě všehoschopná, co Grayová?" projevil se víc Ray.

Po té události, která se dá nazvat: "Samantha M, právě s někým promluvila. Historický okamžik", se už nic pořádného nedělo. Aspoň ne v nejbližší době. Právě proto přišel čas zajímat se o jinou část dějové linie.


"Ne Clair, ani náhodou! Je mi jedno, že tvůj táta je Áres. Je ti devět! Žádnou operaci nepovedeš!" Kaida skoro křičela. Měla vážně mizerný den a Claire byla (jako většina Áresovců, snad s kromě divných výjimek, jako Jonathana Richardsona) hrozně ambiciózní, přímá a až nepředstavitelně otravná s těma svýma předlouhýma monologama o tom, jak dobrá je v bojováním a jak moc ji svět potřebuje. Nic z toho jí na náladě nepřidávalo, a jako bonus se jí na stole vršily zprávy od lidí, které měla v terénu. Jelikož posílání zpráv po Iris, se v době začátku Války, z ničeho nic přestalo fungovat, museli jí je posílat poštou na několik falešných jmen a adres v okolí a ještě ke všemu zašifrované, kdyby je při nejhorším někdo našel. O dešifrování se sice staralo několik ochotných dětí Atény, ale celkové čtení, rozhodování a zpětné odpovídání bylo na ní. Navíc se v poslední době začalo všechno nějak kazit, takže toho měla na práci ještě víc než obvykle.
Z toho všeho byla otrávená dost.. už nepotřebovala žádnou mrňavou otravnou hiperaktivní blondýnku, která si toho o sobě moc myslí I když Claire technicky vzato nebyla blondýna, vlasy dlouhé až k zadku měla podivné oranžové barvy, ještě divnější než jakou disponovala Chloe. Pak tu ještě bylo to, jak neskutečně je měla husté a její podivná úchylka na červenou barvu, která se projevovala rudým kulichem a kabátem stejné barvy. Zbytek oděvu už byl v praktických bojových barvách.
Kaida nebyla zrovna fanoušek zaměstnávání dětí, obzvlášť tak Clair. Ale jelikož celý život prožila v "Tiché Válce", hodně rychle se naučila přehodnotit postoj na to, kdo je dítě a kdo už je dospělí. Občas se zdálo že dospělý je někdo komu je dvanáct. Ale i přes tuhle její novou stupnici, Claire pořád zůstávala dítětem. Možná s tím souviselo to, že jí připomínala její vlastní mladší sestru, ale to by jí nikdy nepřiznala.
"No tak, prosím, prosím prosím! Nechápu, jak si mohla dát velení Mikeovi. Dyť je od Demeter, v životě nedržel v ruce zbraň a upřímně.. je to idiot. Já mám mnohem víc zkušeností než on a jsem spolehlivější." vzdorovala Claire. Kaida přemáhala potřebu vynadat jí za to, že mluví jak starý truhlář, i když je tak mladá, a radši na to reagovala jako by se nic nestalo.
"Moje slovo je konečné. Buď ráda, že tě vůbec nechám jít na takovou akci. Ostatní v tvém věku můžou maximálně běhat pro zásoby do vedlejšího města." Claire už otevírala pusu, že znovu něco namítne, ale Kaida významně zvedla ruku:
"Ještě slovo a z tý operace tě odvolám!"
Claire se znechuceně ušklíbla, otočila se a bez rozloučení odešla. A nezapomněla za sebou pořádně bouchnout dveřmi, jako správný spratek, kterému bylo něco odepřeno. Ne, že by si Kaida přímo myslela že je spratek, ale i tak bylo v Táboře dost lidí, kteří ji otravovali míň.

Kaida počkala, dokud neuslyšela, jak Claire zabočuje za roh a pak si znechuceně zanadávala.
Možná to jenom nebylo jenom tou mrňavou agresorkou a špatným dnem, že měla tak blbou náladu. Spíš to měla v povaze. Koho mohlo sakra napadnout pasovat ji na velitele tábora? A jo, ona to vlastně věděla, proč by jinak každou volnou chvíli nadávala na toho boha, který stvořil demokracii (radši si ani moc nepřipouštěla, že to nejspíš byla její matka, Aténa).
Vždyť by se to skoro dalo brát jako druh psychického teroru, zvolit za vůdce někoho, kdo o to ani v nejmenším nestojí a jako bonus na to nemá vlohy. Kaida sama někdy uvažovala, jestli toho rozhodnutí jejich rada srubových vůdců zpětně nelituje. Jenže, před rokem, když zmizel jejich tehdejší velitel, prostě byla moc vypjatá situace a málo času, než aby se o tom moc uvažovalo. Takže prostě ukázali na ni, jako osobu, která měla hned po něm nejvíce zkušeností a ještě to byla jeho mladší sestra.

Kaida usrkla z hrnku kafe (Který byl, jako velká část vybavení tábora, oranžový s bílím nápisem "Tábor Polokrevných". Ne, že by se teď něco takového vyrábělo, ale před tři a dvaceti lety, to táborníci vyráběli sériově), který do té doby ležel na regálu plném starších správ. Jeho obsah byl ledový, jelikož tam ležel už několik dní a ona si ho díky své zaneprázdněnosti nevšimla. Právě díky tomu stáří kafe zhořklo, chutnalo tak odporně, že ho musela prsknout zpátky do hrnku. A zrovna v tu chvíli, kdy uvažovala jestli člověk může zemřít na otrávení infikovaným kafem, ve kterém si postavili vesničku mikroby, ozvalo se zaklepání.
Odkašlala si, jen tak pro dobrý pocit z toho, že nevykašlala střeva a pozvala klepajícího dál. Dovnitř se nahrnula hned celá skupina lidí. Přesněji řečeno, šest. Scarley, Nina, Matt, Travis s Connorem a John. Všichni jejím směrem houkli něco ve smyslu pozdravu, snad jenom kromě Johna, který jí nervózně zasalutoval. V Kaidině kanceláři nebylo moc místa, jelikož ji na rychlo postavili z jedné z menších ložnic, když došla k názoru, že není dělaná na to pobíhat po táboře a pokřikovat motivační průpovídky na každého koho uvidí. Proto nově příchozí, s výjimkou Niny a Scar, které si zabraly dvě židle před velitelčiným stolem, museli zůstat stát u dveří, nebo se jen o kus přesunout k prvním policím, postaveným podél stěn.
"Tak o co de? Myslel sem, že strategickou poradu jsme měli včera." zeptal se Connor na otázku která vrtala v hlavách většiny příchozích.
"To byla oficiální verze. Teď jde o něco jiného. Všechno nám to tu jde pod kytičky." ne že by si Kaida libovala ve stařičkých frázích, ale tahle jí prostě naskočila. Dala si chvíli pauzu a pak znovu navázala: "Nikde to nešířím, jelikož nechci vyvolat paniku, ale před týdnem, při nočním útoku na jednu tajnou vládní laboratoř, kterou se nám podařilo objevit, byla poražena a zajata jednotka z táborů jedna a čtyři. A jak všichni víte, naše nejvyšší šéfka je tupá Áresovka, zažraná do boje, která upřednostňuje chvíli se svým klukem nad vojenskou strategii. Ona prostě MUSELA jít na tuhle akci a vzít ho s sebou." Kaida mírně skřípala zuby, jak jí ta situace deptala a štvala zároveň "Ve zkratce, mezi zajatýma jsou i vůdci jedničky a čtyřky, Clarissa la Rue a Chris Rodrigez"
Stollovci, jako obvykle, vypadali úplně stejně, to v tomto případě znamená: Jako by jim někdo řekl že Santa neexistuje "Prosím, řekni že máš vadnej kalendář a myslíš si že je dneska Apríl." nadhodil Connor. Z Kaidina vírazu bylo jasné, že si srandu nedělá.
"A tím to nekončí." promluvil Matt "Včera jsme to ještě s Scar a Ninou a těma dvouma lidskejma retardama probírali. V tý laborce bylo mnohem víc vojáků než by mělo a všichni byli připravení, jako by věděli že přijdou. Tahle událost, pár menších akcí, který se divně vyvinuly a to co slyšelo pár Nininých lidí, vypovídá o tom, že někde mezi námi je zrádce, který na nás donáší WIDDu. A hodně vysoce postavenej zrádce."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Píšu:

Dobře :)) 92.3% (72)
Blbě >.< 7.7% (6)

Komentáře

1 Old Black Carp Old Black Carp | 30. listopadu 2013 v 19:18 | Reagovat

Zlato,ty se furt zlepšuješ!!! ♥ *-*

2 Old Black Carp Old Black Carp | 30. listopadu 2013 v 19:19 | Reagovat

Zlato ty jseš čím dál tím lepší!!*-* ♥

3 Mistletin Mistletin | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 21:41 | Reagovat

This is awesome, dearie :) Dizi mi mluví z duše

4 Tal Tal | 24. srpna 2014 v 0:45 | Reagovat

Je to úžasný prosím pokračuj dál :)

5 Deli Deli | 9. srpna 2015 v 20:24 | Reagovat

Si skvela len pokracuj :-)  :-)  :-)  ;-)  ;-)  :-D  :-D  8-)  8-)  8-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama