Inside my Soul (Thinking about leaving)

5. ledna 2014 v 20:05 | Terka |  Inside my Soul
Tak jo moji malí šmoulové, je tu další dílo ze Santovy dílny.
Tentokrát je to Nicole. Na Katherině pracuju a i na Hunger Gameskách jsem už začala pokračovat. No tenhle díl je spíš oddechový a velká zápletka vás čeká až příště. Tak snad se na mě nevykašlete a budete zvesela číst.
A jak jste si všimli tak už máme konečně zpravený počítač a já můžu psát takže můžete očekávat má další díla. Tak čau a hnusný počasí.







MIKE
Tak jsem skončil...
Jsem v cvokhausu...
Podle vrchního kohouta se sebepoškozuju...
To je ale chytrák co ??? O tom sebepoškozování... já se opravdu nemlátím sám. To jsou obyčejné rvačky ve škole. Jo.. možná by se tomu dala říkat šikana.
Je pravda že mluvím málo. A ještě že to ten doktor neví... nejspíš by ze mě udělal magora co trpí poruchou třeba erekce.. a proto nemluvím.
Nechápu jak je to všechno stalo. Jak mi to mohla udělat.
A teď tu musím seděl a poslouchat jak se ostatní mají chuť podřezat. Nechápu jak to tady můžou přede všema říct jemu. TOMU doktorovi.. Já mu neřeknu ani ň.. ani za nadávku mi nestojí.
TA HOLKA!! Už to udělala zase. Ošila se.. Proč tu furt upoutává pozornost..Já jí nechápu.. To si snad nevšimla že jí ten doktor nemůže pomalu ani vidět?? Né že bych jí litoval, je to určitě nějaká roztleskávačka.
To není možný. Vypadá jako Sarah. Teď když zvedla hlavu.. Je tak kr-... Ne já jí nesnáším... Jak mi to mohla udělat? Jak mohla?
No tak aspoň se jí můžu pomstít.. Aspoň jí zesměšním aby to neudělala ona mě. Vždyť já jí m-... To je teď jedno. Musím jí ublížit jako ublížila ona mě..
Doktor chce abych víc mluvil.. tak jak chce...
"No já tu nechci být.. Nelíbí se mi ty bílé stěny a chybí mi moje žiletka.. Já se přece řežu kvůli tomu že se se mnou Rick rozešel...
Maminka s tatínkem si mě vůbec nevšímají.. Pomůže mi někdo? Nebo ať mi aspoň někdo koupí lízátko.. No táááák.."
Hotovo.. Je dokonale zesměšněná.. v dalších chvílích čekám příslušnou reakci...
NIC... Nic neříká.. Nebrečí... Nekřičí.. jenom sedí a dívá se někam, někam za mě. Nebo spíš skrze mě...
Má takový zvláštní pohled v očích. V klidu se mi dívá do očí a neopětuje ani vražedné pohledy.. CO JE TADY KRUCI DĚJE??
Omylem jsem pohledem zavadil o její a ruce všiml jsem si spousty podlitin. Stejné jako má na obličeji.. Tohle si nemohla udělat sama.. Vždyť když si člověk chce ubližovat tak si určitě nebude dávat pěstí.. Navíc na některá ty místa si člověk nedosáhne pokud není z gumy, nebo pokud nemá něco zlomeného. A sádru nemá..
Co se tady dějě??
Jé to jsem poctěn.. ten doktor chce abych tu já a ta holka zůstali. Asi dostaneme kázání nebo pěstí. Podle toho jak ta holka vypadá bych spíš typoval tu druhou možnost..
"No jak jste si asi všimli tak jako jediní máte bodyguardy.." Odmlčel se..
Na to mám reagovat nebo je to řečnická otázka?? Tak co stejně tady odmítám mluvit tak ať si to přebere jak chce...
Ale jenom by mě zajímalo kdo je bodyguard.. Protože ten chlápek co mě zpracovával před tímhle výslechem asi není bodyguard.. Jestli je to podle tohohle doktora tak hurá.. nechtěl bych vidět jak by podle něj vypadal výslechář....
Tak já jsem prej nebezpečnej?! A proto musím mít ten milý doprovod... Ten láskyplný a hodný doprovod...
To není dobrý.. Ta holka...Předtím jsem měl pocit že se bojí ale teď se to změnilo..Úplně v klidu vykročila směrem k východu. Něco se stane..
"Tak pohni..Nemám na to celej den.. ještě dneska musíme dojít k tobě do pokoje.." Popohnal mě ten milý pán.. A dost silně mě strčil..
Né že bych byl padavka, navíc jsem ze školy zvyklý, ale tady jde o princip. Jsem v tomhle blázinci kvůli mému údajnému poškozování mého těla. Ani mi nedokázali určit pravou příčinu. Celkem by mě zajímalo co z toho je o tý holce pravda...

NICOLE
"Tohle nesmíš udělat Nicole!! Braň se tomu... Nesmíš se vzdát, ne teď.. Nicole? Nicole?.... Já vím že mě slyšíš …. Nesmíš to vzdát.." Tak takhle na mě už asi dvě minuty křičí Matt. Křičí od té doby co jsem se smířila se svým zaslouženým trestem.
Z počátku jsem mu odporovala že si to zasloužím a že nic nevzdávám. Jenže od pořád trvá na svém a opakuje že to není řešení. Vždyť já nic nevzdávám. Spíš naopak zjištění že je to trest mě vlastně uklidnilo. Protože jestli je to trest, tak to znamená že to někdy skončí. I kdyby to trvalo celý můj život tak to na konci zmizí. Až si zaslouženě odpykám, budu moct v klidu žít. I kdybych měla v klidu žít měsíc.
Zřízenec mi otevřel dveře do pokoje.
Vešla jsem a vydala jsem se směrem k posteli. Čekala jsem že zřízenec zavře dveře a odejde. Že mě nechá ať si trpím na svá zranění. Ale ne.
"Jestli se opovážíš o tom co se dělo předtím ceknout, tak se teš, že si tě podám. A to co se dělo předtím ti pude připadat jako kdybych tě hladil." Tichým, výhružným hlasem mi zašeptal do ucha zřízenec. Jako kdybych to měla v plánu, někomu něco říct. Vím že by to bylo tvrzení jeho, proti mému. A já jsem přece psychopat.
"A když jsem u toho, tak se těším že si to někdy zase zopakujeme. Brzy. Je to přece velice zábavná hra." Řekl a pohladil mě po vlasech. Chvíli ještě stál u mé postele, jako by se rozhodoval a pak odešel.
No dobře tak tohle je nad moje chápání.
Posadila jsem se na postel. Vedle mě se zjevil Matt. To dělá celkem často, takže jsem ho ani nelekla. "Už mě budeš poslouchat?" Zeptal se po chvíli..
Povzdechla jsem a zvedla jsem se z postele. "Já tě poslouchala celou dobu.. Prostě jsem jenom měla pocit, že nemá cenu odpovídat. Každý na to máme odlišný názor.." Začala jsem pomalu přecházet tam a zpátky. Ten pocit fyzické aktivity mi pomohl se uklidnit. Vůbec nechápu co to mělo znamenat.
"Odkdy jsme manželé??" Zeptal se s úsměvem. Pohodlně se uvelebil na mojí posteli.
"Cože?" Prudce jsem na něj otočila s vyvalenýma očima. Co to blábolí??
Když si všiml mého výrazu jeho úsměv se ještě rozšířil..."No že tohle znělo jako by si byla moje manželka a navrhovala mi kompromis.." Usmívá a upřímně... jeho úsměv je nakažlivý.
Přešla jsem k posteli a sedla jsem si na kraj. Jestli to ještě šlo tak se Matt začal usmívat víc. Objal mě okolo ramen a začal mi mluvit těsně u ucha. "Jestli si myslíš že jsem skončil tak se mýlíš. Jenom se teď nechci hádat." Odmlčel se a já si uvědomila jak se vděčná za někoho koho nikdo jiný nevidí. "A mimochodem sluší ti to když si naštvaná..."
"Ty si takovej blbec, že to svět neviděl." Odpovím a šťouchnu ho do ramene. "Musím vypadat přímo dokonale s tím tělem plným modřin." Né že by mě to moc zajímalo. O svůj vzhled se moc nezajímám a o těch modřinách vím jenom protože mě to bolí.
"Hele nechtěl by si vypadnout mojí postele? Ráda bych si lehla a tak nějak to nejde když se roztahuješ.." Prohlásila jsem a otočila jsem se čelem přímo k němu.
Díval se na mě. To taky dělá často, ale teď na mě upíral přímý pohled svých modrých očí. Bylo to jako kdyby se snažil přečíst moje myšlenky. Upřímně, nevím jestli to umí, ale i tak před ním nemám co skrývat.
"Já se posunu. Ta postel je dost velká abychom se sem nacpali. Ale stejně neusneš .. Známe tě.." Odpověděl po chvíli a při tom se posunul tak aby mi uvolnil aspoň část postele. Při menší slepotě by se to dalo považovat za půlku.
Každá jiná holka by tohle nejspíš považovala za pozvánku na sex. Já ne. S Mattem jsem nikdy nic neměla. Občas říkal a dělal věci podobající se flirtování, ale nikdy jsme spolu nic neměli. A navíc měl pravdu. Pravděpodobnost že usnu je asi taková, jako že budu s Mattem něco mít. Nulová.
Lehla jsem si na svůj kousek postele a automaticky jsem se otočila směrem ke dveřím. Reflexy mého těla. Stejně nechápu proč to dělám. Jsem tak slabá že i kdyby na mě zaútočil Bilbo Pytlík tak bych ho nepřeprala...
Zavřela jsem oči a pokusila jsem se usnout....A ….neusnula jsem. Jak se dalo čekat.. Donutila jsem se silou vůle otočit k Mattovi. On se usmíval..
"Neříkal jsem to?"
"No a co..Tak se mi třeba nechce spát..!" Odseknu a tvářím se uraženě..
"No tak, víš že by si nemohla být herečka...." Opáčí s úsměvem ve tváří...
"No to asi ne.." Přikývnu. "Ale většina lidí mi to žere.."
"Myslím že já nejsem většina.." Odpoví zamyšleně.
Ne to nejsi...
Už to nemůžu vydržet... Musela jsem vstát. Začala jsem obcházet dokola svůj pokoj. Po pátém kolečku jsem sebrala svůj blok.. Musím něco dělat. Vzala jsem si uhly, které jsem si vyškemrávala asi hodinu. Začala jsem načrtávat obličej. Stíny přes něj. Přibližující se ruku. Krev ze rtu...
"Dobře radši toho nechám." Řekla jsem si sama pro sebe a odhodila jsem blok na postel, vedle Matta.
"Čeho toho obcházení, jako myš kterou někdo praštil pánví? Nebo toho vzdávání se ?" Odpoví trochu sarkasticky Matt.
"Ne myslela jsem toho kreslení a už jsem ti asi tři-bilionkrát opakovala že se nevzdávám." Začnu pro změnu chodit tam a zpátky.
"Můžeš toho prosím nechat.? Znervózňuje mě to.." Odpoví.
Přestanu chodit a zastavím u stěny. Opřu se zády o stěnu a na chvíli zavřu oči. Za zavřenýma očima vidím svět plný štěstí. Bezpečí. Možná i lásky.
A najednou je ten svět blíž. Blíž něž kdy dřív. Už cítím to všeobjímající bezpečí. Stačí jenom krok. Možná i jenom natáhnout ruku.
Každá částečka mého těla touží udělat ten krok. To rozhodnutí. Vždy když se mi tohle stalo bylo něco, co mě tu drželo. Máma. Táta.
Ale teď tu nikdo z nich není. Jsem tu jenom já. To oni mě tady zavřeli. Tak proč neodejít? Alespoň na chvíli... Proč alespoň jednou v životě necítit štěstí? Proč?
Když se zamyslím, tak na druhé straně to musí být mnohem jednoduší, když všechno zlo je tady. Tam snad ani nemůže být něco zlého. A když je tak se vždy objeví někdo kdo mě ochrání. Jako mě v poslední době chrání oni. Asi přišli z druhé strany, protože se objeví když mi někdo ubližuje.
Jsou pro mě ztělesnění bezpečí.
Když jsou se mnou nebojím se ničeho.
Tak proč neodejít někam kde bych se mohla cítit takhle pořád?
PROČ?
Asi bych měla přestat přemýšlet a jednou prostě vypnout...
Štěstí....
Bezpečí..
A hlavně-"Tak jsem tu zlatíčko.. Užijeme si trochu zábavy.!"
Otevřela jsem oči.
Ne.! To nemůže být pravda... I když jsem se smířila tak pořád cítím všechna ta zranění z rána.
"Překvapená miláčku?!" Zasyčel zřízenec. Nejspíš si všiml mého udiveného výrazu.
"Neboj bude to stejná zábava jako minule. Budeme si povídat a svěřovat si svá tajemství. Neboj já to nikomu neprozradím..."
Tak tohle chce...
Chce znát moje tajemství..
Třeba jsem se spletla a on mi nějak ublížit nechtěl.
Třeba bych mu mohla věřit.
Třeba mi odsud pomůže.
Třeba...
A pak přistála první rána.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama